Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 90
Hyper Light Drifter je jedna z těch her, co mě nadchly od prvního screenshotu – pixelart tohohle stylu prostě můžu, ještě když je takhle neuvěřitelně detailní a krásně animovaný. A když jsem si to konečně vyzkoušel na vlastní kůži, dostal jsem přesně to, v co jsem doufal. Na některé scenérie mi nezbylo než zírat, ať už se jednalo o horské vyhlídky, podzemní laboratoře, kostry mrtvých titánů a mnoho dalšího. To objevování tajemného, kdysi krásného, dnes zničeného světa, je parádní, atmosférický zážitek. K atmosféře velkou mírou přispívá i skvělý chiptune soundtrack od Disasterpiece, kterého můžete znát ze hry FEZ.

Herní struktura HLD nejvíc čerpá ze série Zelda. Boje jsou rychlé, ovládají se hladce a bohužel neposkytují velkou výzvu. Zamrzí nevyvážená obtížnost daná nelinearitou hry – lokace jsou postavené tak, aby šly projít v libovolném pořadí a jsou zhruba stejně obtížné, ale vaše postava je s novými zbraněmi a schopnostmi silnější a silnější. Nejvíce jsem tedy umíral v první lokaci a po poražení prvního bosse a získání brokovnice to už všechno šlo jak po másle. Na druhou stranu, díky nižší obtížnosti jsem si mohl plně užít efektní souboje, co nerušily od explorace světa a nebýt na každém druhém kroku frustrovaný.

Když nebojujete, je čas na průzkum. Nad grafickým ztvárněním světa jsem se už rozplýval, ale i po stránce hratelnosti je jeho design velmi důmyslný. Tajné cestičky jsou ukryté na každé obrazovce, stačí pomalu postupovat, dávat pozor a všímat si nápověd. Mě tenhle uvolněný styl zcela vyhovoval, ale musím uznat, že někdy byla cesta pro postup vpřed až moc schovaná a matoucí. S tím souvisí i poněkud zvláštní mapa světa, která není moc nápomocná a neeviduje, kolik v jaké oblasti ještě zbývá posbírat věcí, což mě nakonec odradilo od dohrání HLD na 100%.

Co mi vadilo nejvíc? Příběh je na můj vkus až moc minimalistický a nejasný. Ne že by mi nějak scházel, ale jestli se tvůrci pro vyprávění příběhu inspirovali v Dark Souls, tak už zašli až moc daleko a výsledek se skoro nedá rozluštit. Co se týče hratelnosti, tak až do konce hry jsem si nezvykl na pohyb zvaný chain dash, který bylo potřeba použít pro získání nějakých skrytých předmětů. Je tam potřeba přesné načasování, které mi prostě nepřešlo do krve a tak jsem se u chain dash částí vždycky zasekl.

HLD je pro mě především audiovizuální a atmosférická lahůdka. Gameplay má svoje chyby, ale nikdy mi nepřišly tak výrazné, aby mě od toho zážitku nějak vyrušovaly. Náladou a atmosférou mi ta hra prostě dokonale sedla, i když hratelností se nad ostatní Zelda-style hry nijak výrazně netyčí.
+16
  • PC 80
Hru som sledoval už od megaúspešného Kickstarteru a nevedel som sa dočkať. Výsledný produkt som si preto zakúpil pár dní po vydaní a bavil som sa pri tom slušných 15 hodín. Prvé, čo musím pochváliť je veľmi pekný grafický štýl. Jasné, vypadá to jednoducho, ale mne sa na to pozeralo dobre. Svet je plný detailov či skrytých ciest a ak nesledujete pozorne svet okolo a rôzne značky, tak ich nikdy nenájdete.

Potešili aj zábavné súboje a design nepriateľov, je ich hneď niekoľko druhov a ich správanie a útoky sú rozdielne. Súboje sú občas až frustrujúco náročné, no sú férové a všetko záleží len na zručnostiach hráča. Podobne sú na tom aj bossovia, ktorí rozhodne dajú zabrať a občas som vďaka nim nadával s kadenciou rotačného guľometu. Tie ťažšie súboje a minimalistický príbeh plný tajomných NPC, ktoré vám vyrozprávajú niečo zo svojho života v podobe niekoľkých obrázkov mi pripomínalo nedávno dohrané Dark Souls 3.

Sklamalo ma ale divne vyriešené premiestňovanie do priestoru, ten kurzor (zameriavač) nasmerovania je dosť blbo viditeľný a tak som umrel nespočetne veľakrát len kvôli tomu, že som sa nepremiestnil tam kde som chcel. Veľký problém to bol hlavne v epických súbojoch, keď tých nepriateľov alebo rôznych efektov bolo na obrazovke až príliš veľa. Vtedy to bola nočná mora a vytrhal som si vďaka tomu pár vlasov.

Pro: Jednoduchá, ale pekná grafika, chytľavé súboje, svet a jeho preskúmavanie

Proti: Občas príliš frustrujúce kvôli zle viditeľnému kurzoru (zameriavaču)

+13
  • PC 90
Hned na úvod je nutno zmínit, že jsem Hyper Light Drifterovi šel až v přehnané míře naproti. Definitivně jsem opustil Windows XP, protože se na nich odmítal spustit. A koupil si nový gamepad, jelikož se starým si příliš nerozuměl. Po tři čtvrtě roku nadšeného čekání (představa, že někdo Driftera vyhlížel už od Kickstarter kampaně v září 2013, je přímo bolestivá) se mi to jevilo jako přijatelná oběť. Stála však za to?
Troufám si tvrdit, že ano. Postupujme ale postupně…

Hyper Light Drifter se údajně univerzem a hratelností inspiroval v Dark Souls. Ty jsem bohužel nehrál, takže to nedokážu úplně zhodnotit. Zato vidím velice silnou inspiraci ve stařičké legendě Zelda: Link to the Past. Drifter z ní čerpá v detailech, kupříkladu ikonka bosse na mapě nebo provedení nárazu do překážky jsou jednoznačnými a milými odkazy, tak v celkovém pojetí. Obě pracují se světy plnými skrytých místností s na první pohled zmatečnou strukturou, obě v boji upřednostňují přehled a načasování před pouhou rychlostí. Nicméně Drifter klade výrazně menší důraz na hádanky, aby o to více vynikly souboje. Ty jsou dostatečně pestré a nápadité, aby nikdy nepřestaly bavit. Nepřátelé jsou různí, různá jsou i prostředí, v nichž se jim čelí, a různorodé je také spektrum možností, jakými je lze sprovodit ze světa. S dostatečnou praxí jde dosáhnout až určité virtuozity v zabíjení, která je potěchou pro oko i hráčské ego.

Drifterovi se někdy vyčítá přemrštěně vysoká obtížnost. Sám jsem si ničeho nestandartního nevšiml (při prvním hraní, nová možnost po dohrání je něco jiného). Dovolím si tvrdit, že se nejspíše jedná o příznak úspěchu, což je samo o sobě potěšitelné. Hyper Light Drifter pronikl i mezi středo proudové hráče, kteří podle všeho nejsou zvyklí se jednou za čas potrápit. Pro srovnání u takového Rex Rocketa nebo Titan Souls jsem se vztekal mnohem více.

Grafické zpracování univerza svoji barevnou paletou a dech beroucími sceneriemi nepřestane okouzlovat až do samotného závěru. Musím přiznat, že na několik míst jsem se vracel ani ne tak pro dohledání opomenutých skrýší, jako spíše z touhy znova spatřit některý zvláště působivý výjev. Hudební doprovod za vizuálem příliš nezaostává. Je patřičně melancholický a citlivě graduje. Společně dávají vzniknout neopakovatelné atmosféře, která vyváženě slučuje pocit smutku a fascinace neznámým světem.

Drifter samozřejmě nepostrádá také nedostatky. Ovládaní je občas frustrující a především opakované fázování (jedna z hrdinových schopností) se aktivuje tak svévolně, že mě dokázalo naprosto vyvést z míry. Poněkud nešťastně je dle mého opodstatněna existence bonusových modulů (shards), klíčů a kódů. Jejich nalezení se odměňuje předměty a oblečením, nikoliv prohloubením znalostí o světě, který je přitom tak zajímavý. Zde se možná mýlím, ale takový je zatím můj dojem. Závěr rovněž nepůsobí úplně uspokojivě. Čekal jsem ho bojově i obsahově výživný, zatímco reálný průběh byl poměrně zkratkovitý. Ale nevadí.

V úhrnu je Hyper Light Drifter famózní hra, ke které se rozhodně plánuji vrátit. Skládám holt vývojářskému týmu, který se na poli herní scény uvedl nanejvýš vydařeným dílem. Zbývá doufat, že nikoliv posledním.

Revize:
Jsem nedůvtipný idiot. To, co jsem považoval za kódy, jsou ve skutečnosti písmena prastarého jazyka. Po jeho rozluštění (které mimochodem vypadá na komplexní proces) bude možno o reáliích univerza zjistit informací více než dosti.
+12
  • PC 55
Vzhledem k pojmu indie jsem za ta léta více než shovívavý. Současný herní stroj mi nic moc víc vlastně ani nedovolí a Hyper Light Drifter je na první dobrou další z řady her odkazujících okouzlující atmosférou a grafikou na nádherný současný pixel art. K tomu se celý ten námět zařadil do zástupu všech těch úspěšných crowfundingových kampaní na Kickstarteru. Stačí ale pixel art a výsledek na Kickstarteru k tomu, abych byl ze hry tak nadšený?

Hyper Light Drifter má všechny ty aspekty nadšenci stvořené hry, která nám nostalgicky připomene dobu, kdy nám všem bylo lépe, než dnes a pokud nám nebylo lépe, tak jsme alespoň neměli tolik životních trablů, jako tomu nyní je. Hned úvod hry v intru bych notně vypíchnul, protože právě už ten Vám jasně naznačí, zdali Vás to tu chytne nebo ne. Úvodní intro je totiž nemluvné – jako celá hra, bez jakéhokoliv textu nebo dialogu – jako celá hra, s ambientní hudbou – která je nicméně zajímavá a především s neobvyklou postapokalyptickou atmosférou zdevastovaného světa. A už na tu jsem měl od prvních minut pifku jako blázen.

Pixel art je tu jednoznačně největším plusem. Tvůrci si s prostředím neskutečně vyhráli. Co naplat, že právě kvůli ní je prostředí neuvěřitelně zmatečné. Mapa je nepřehledná, během hry nevím, kam pořádně chodit, co dělat, prostě jsem prostředím jen tak procházel a postupoval dál, jak jsem usoudil za vhodné. Také k příběhu mám jisté výhrady a tou největší je jeho minimalističnost. Je vyprávěn v obrázcích, jak nějaký komiks, kde vlastně ani ty nic moc zásadního neřeknou. Jen jsou vizuálně nádherné, ostatně jako celá hra.

Skoro mám až pocit, že Hyper Light Drifter je spíš umělecký skvost, než hra s herními mechanikami, ke kterým bych se měl rád vracet. A to jsem o nich vlastně ještě nezačal ani mluvit. Hra se totiž hraje z pohledu a la Zelda, jak tu v předchozích komentářích bylo již zmíněno. Ale pozor! Na hru s klávesnicí a myší to úplně není, což hra sama hned v úvodní obrazovce upozorňuje a doporučuje ovladač. To já, klasik, neváhal a rozjel myš a klávesnici…a měl teda co dělat, abych si na ten pohyb na mapě zvyknul. První chvíle ve hře tedy byly poměrně krušné a jakmile došlo na akci a na nějakého silnějšího soupeře, těch úmrtí bylo na můj poměr více, než je zdrávo. Kombinace rychlo běhu a pohybu myší bych přirovnal asi k tomu, jako když si pustíte letecký simulátor a pohyb myší dolů způsobí, že letadlo poletí do oblak.

Hra nicméně disponuje letmým vylepšováním postavy formou nových schopností nebo lepším zbrojním arsenálem. S brokovnicí se pak fungovalo daleko líp a jak to takhle postupovalo dál, tak jsem měl chutě a tendence hru nevzdát a dohrát ji až do samotného závěru, byť bez splnění všeho, co hra nabízí. Za tu dobu mě ale nedokázala přesvědčit o tom, že bych byl svědkem jedinečného zážitku. Spíše jsem byl svědkem herního pozlátka, které z venku vypadá lépe, než-li zevnitř. Škoda.

Pro: Snaha o originalitu způsobila, že v týmu zřejmě bylo pár umělců, kteří si s grafikou neuvěřitelně vyhráli.

Proti: Příběh bez drajvu, prostředí spíše obrazově úchvatné, než herně atraktivní, ovládání postavičky poměrně nejednoduché.

+9