Vzhledem k pojmu indie jsem za ta léta více než shovívavý. Současný herní stroj mi nic moc víc vlastně ani nedovolí a Hyper Light Drifter je na první dobrou další z řady her odkazujících okouzlující atmosférou a grafikou na nádherný současný pixel art. K tomu se celý ten námět zařadil do zástupu všech těch úspěšných crowfundingových kampaní na Kickstarteru. Stačí ale pixel art a výsledek na Kickstarteru k tomu, abych byl ze hry tak nadšený?

Hyper Light Drifter má všechny ty aspekty nadšenci stvořené hry, která nám nostalgicky připomene dobu, kdy nám všem bylo lépe, než dnes a pokud nám nebylo lépe, tak jsme alespoň neměli tolik životních trablů, jako tomu nyní je. Hned úvod hry v intru bych notně vypíchnul, protože právě už ten Vám jasně naznačí, zdali Vás to tu chytne nebo ne. Úvodní intro je totiž nemluvné – jako celá hra, bez jakéhokoliv textu nebo dialogu – jako celá hra, s ambientní hudbou – která je nicméně zajímavá a především s neobvyklou postapokalyptickou atmosférou zdevastovaného světa. A už na tu jsem měl od prvních minut pifku jako blázen.

Pixel art je tu jednoznačně největším plusem. Tvůrci si s prostředím neskutečně vyhráli. Co naplat, že právě kvůli ní je prostředí neuvěřitelně zmatečné. Mapa je nepřehledná, během hry nevím, kam pořádně chodit, co dělat, prostě jsem prostředím jen tak procházel a postupoval dál, jak jsem usoudil za vhodné. Také k příběhu mám jisté výhrady a tou největší je jeho minimalističnost. Je vyprávěn v obrázcích, jak nějaký komiks, kde vlastně ani ty nic moc zásadního neřeknou. Jen jsou vizuálně nádherné, ostatně jako celá hra.

Skoro mám až pocit, že Hyper Light Drifter je spíš umělecký skvost, než hra s herními mechanikami, ke kterým bych se měl rád vracet. A to jsem o nich vlastně ještě nezačal ani mluvit. Hra se totiž hraje z pohledu a la Zelda, jak tu v předchozích komentářích bylo již zmíněno. Ale pozor! Na hru s klávesnicí a myší to úplně není, což hra sama hned v úvodní obrazovce upozorňuje a doporučuje ovladač. To já, klasik, neváhal a rozjel myš a klávesnici…a měl teda co dělat, abych si na ten pohyb na mapě zvyknul. První chvíle ve hře tedy byly poměrně krušné a jakmile došlo na akci a na nějakého silnějšího soupeře, těch úmrtí bylo na můj poměr více, než je zdrávo. Kombinace rychlo běhu a pohybu myší bych přirovnal asi k tomu, jako když si pustíte letecký simulátor a pohyb myší dolů způsobí, že letadlo poletí do oblak.

Hra nicméně disponuje letmým vylepšováním postavy formou nových schopností nebo lepším zbrojním arsenálem. S brokovnicí se pak fungovalo daleko líp a jak to takhle postupovalo dál, tak jsem měl chutě a tendence hru nevzdát a dohrát ji až do samotného závěru, byť bez splnění všeho, co hra nabízí. Za tu dobu mě ale nedokázala přesvědčit o tom, že bych byl svědkem jedinečného zážitku. Spíše jsem byl svědkem herního pozlátka, které z venku vypadá lépe, než-li zevnitř. Škoda.