Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 95
V dobách, kdy jsem ještě japonskou tvorbu moc neznal, mi Capcom naservíroval jednu z nejlepších akčních her, co jsem kdy hrál. Příběh o sporu dvou bratrů, kteří se přetahovali o to, kdo je víc cool za doprovodu parádní hudby. Jedno z nejlepších inter znamenalo mou vstupní bránu do tohoto světa a díky emotivním scénám se mi třetí díl vryl do paměti vážně kolosálně a Dante spolu s Vergilem jsou pravděpodobně mé nejoblíbenější videoherní postavy. A proto jsem byl nadšen ze 4 a pak trochu zklamán. Pak jsem byl nadšen z DMC a pak trochu víc zklamán. Ale zpráva, že se Capcom hodlá k této sérii vrátit, vzkřísila naději na kvalitní pokračování. O to lepší pocit byl, když veškeré mé obavy zmizely s hraním Resident Evilu 2, kde jsem věděl, že to Capcom myslí s hrami opravdu vážně.

A páni. Je to jízda.

Gameplayi není co vytknout, ještě dlouho po dohrání budete objevovat nové kombinace útoků a díky třem rozdílným postavám je hratelnost variabilní a hra se zapíše do zlatého fondu her kdy po dohrání chcete akutně víc, protože 20 misí nestačí! Naštěstí nejsou tak tristně krátké jako ve čtverce. A všechny jsou jedním velkým hřištěm. Protože jedna ruka netleská, Nero dostane po ztrátě své paže k dispozici celou hromadu náhradních, kterými může rozsévat smrt, kdykoliv se mu meč omrzí. Dante může libovolně měnit styly a řetězit své komba tak lehce, že za rank „Smokin' Sexy Style!“ na sebe nebudete ani moc hrdí. Tedy alespoň dokud neokusíte třetí postavu - tajemného ‚V‘, který útočí zdálky skrze své pomocníčky a tak může egocentricky přešlapovat kolem a zasypávat nepřátele urážkami a podivnými emo grimasami, které rank také zvyšují. Hotový kouzelník. Musím ale přiznat, že mi moc nesedl a kdykoliv jsem měl volbu, hrál jsem za někoho jiného
.
Ať už hru díky fotorežimu zastavíte v jakýkoliv moment, scéna bude pravděpodobně vypadat dokonale. Nekoná se fiasko z Final Fantasy XV, kde se vše prolínalo a blbnuly kolize.

Co se grafiky týká, tak je za prvé trochu škoda, že je prostředí trochu míň originální a dobrá polovina hry je uvnitř nějakého organického sajrajtu – jednoduše řečeno. Ale za druhé je to alespoň vykompenzováno perfektními obličeji. Popravdě mi trochu nesedl Dante, který sice vzdáleně vypadá jak můj oblíbený zpěvák, ale vůbec to k němu nesedí a šklebí se až za hranice „uncanny valley“. A Trish vypadá jak máma na heroinu. O to víc to však vynahrazují ostatní postavy a zejména Danteho hlavní sok. Spolu s Resident Evilem 2 se jedná pravděpodobně o nejlépe vypadající tváře videoher a já jsem plný očekávání, co s tím enginem Capcom vykouzlí do budoucna. Snad nezůstane jen u těchto dvou sérií. A i kdyby jo, sypte sem alespoň další díly a remaky, crossover, cokoliv!
Pro fanoušky jsou k dispozici (ač placené) bonusy v podobě originální hudby při soubojích a jde tak vidět snaha tvůrců zavděčit se.

A teď asi největší plus hry. Z pohledu velkého fanouška trojky, co se příběhu dvou nesmiřitelných bratrů týká, považuji konec za příjemný a určitě se DMC 5 nebude řadit mezi hry, kterým závěr hapruje. Naopak, spolu s příslibem dalších eskapád, je adekvátní celkovému vyznění série a já jsem rád, že se nevydali nějakým jiným směrem. Takto se ke hře budu rád vracet. S povděkem přivítám jakákoliv DLC. Už nově přidaný režim Bloody Palace pokryje vaši touhu si na pár minut rozflákat pár věcí.

Pro: Grafika, soubojový systém, tři rozdílné postavy

Proti: Systém zásobníku Nerových paží, kdy musíte současnou zničit, abyste ji mohli vyměnit. Polovina hry v pro mě nezajímavé lokaci.

+26
  • PC 90
Dante je zpátky! Aspoň to bych nadšeně řekl, kdyby se moje angažmá se sérií Devil May Cry neomezovalo na odehrání šest let starého rebootu. V posledních letech jsem si ale podobné japonské mlátičky jako Bayonetta a Metal Gear Rising celkem oblíbil a od pátého dílu DMC jsem tak i přes mou neznalost série měl vysoká očekávání. A hned na úvod je nutno říct, že DMC5 je téměř beze zbytku naplnilo.

Alfou a omegou podobných her je samozřejmě zábavná akce a tady DMC5 vládne. Soubojový systém je krásně plynulý, nesmírně uspokojivý a jednoduchý na naučení, ale extrémně komplexní na ovládnutí. Díky slušné variabilitě nepřátel a jejich kombinacím se neomrzí do konce hry, samozřejmostí jsou výborné bossfighty. Navíc se nespokojí s jednou postavou, jako právě Bayonetta, ale nabízí hned tři zcela odlišné.

Nejvíc mi sedl hlavní Nero s jeho naprostou úžasnou mobilitou za pomocí vystřelovacího háku, ale moc za ním nezaostával ani veterán Dante, který je se svými čtyřmi zbraněmi na blízko, čtyřmi na dálku a čtyřmi bojovými styly ještě o kus komplexnější. O něco slabší než dvojka Nero a Dante mi přišel nováček V, který s démony nebojuje sám, ale využívá k tomu pomocníčků v podobě démonického pantera, gryfa a golema. Jeho úrovně byly sice jednoduché, ale ovládání pomocníčků mi místy přišlo dost nepřesné, i když nepopírám, že jsem se s ním třeba jen úplně nesžil.

Akce je tedy tip top, což tvůrci samozřejmě věděli a přizpůsobili tomu i všechno ostatní. V levelech tedy nenajdete (skoro) žádné puzzly, QTE setpieces či arkádové minihry, zkrátka nic, co by vás zdržovalo od další soubojové arény. To je na jednu stranu trochu škoda, ale na druhou stranu mi vlastně ani nepřišlo, že by mi něco podobného chybělo.

Grafika je samozřejmě špičková, soundtrack je samozřejmě výborný (hlavně bojová témata všech tří postav, ze kterých mi Devil Trigger hraje v playlistu už od loňské E3 a ještě nějakou chvíli hrát bude) a cutscény jsou samozřejmě efektní a dobře zrežírované. K příběhu se moc vyjadřovat nechci, protože cítím, že bez znalosti předchozích dílů si ho nemůžu plně vychutnat (hlavně tu pořádnou dávku fanservice, kterou jsem určitě nepochytil). Z pohledu nezúčastněného pozorovatele jsem tak docenil hlavně sympatické postavy, oproti až moc tryhardovému DmC příjemně odlehčený tón hry a pár těch zábavně absurdních/přepáleně cool momentů.

Čím víc jsem se do hry dostával a objevoval taje jejího soubojového systému, tím víc jsem si její hraní užíval. Až mi bylo líto, když skončila a kdyby na mě nečekalo tolik dalších her, s chutí bych ji znova rozehrál na vyšší obtížnost. A to je něco, co o hrách říkám velmi zřídka.
+22
  • PC 95
  • PS4 95
Návrat série, jejíž existence mě do nedávna ještě vůbec nezajímala, se po letech vrátila s největší možnou grácií. Díky RE Enginu je to oko lahodící, ale grafickou kartu týrající podívaná. Grafická stránka je díky RE Enginu top notch podívaná a nejednou jsem zapnul foto režim a udělal nějaký ten snímek uprostřed akce.

Na první dobrou mi soubojový systém přišel velmi "primitivní". Tenhle názor zmizel, jakmile jsem si odemkl pár základních skillů. Po odemčení dalších skillů a zbraní jsem si s úsměvem plácl po čele a přeříkával si rčení "nesuď knihu podle obalu". Takhle komplexní, zároveň funkční a hlavně zábavný souboják jsem neměl možnost kdekoli jinde okusit - prostě nový svět. V nastavení je možné si zapnout asistenci, která eliminuje nutnost kroutit páčkami a mačkat tlačítka do rytmu pro správné provedení kombíčka. Doporučuji nezapínat a trochu se s tím porvat.

Kombíčka se v základu dělají stejně, ale každá hratelná postava má svůj herní styl, ba dokonce i pod-styl, který má své pohyby. Jiné schopnosti a trochu odlišný styl boje mi absolutně vykompenzovali boje s bossákama na víc fází, což mě dokáže v jiných případech hodně znechutit.

Pro nováčky nebude příběh asi nic zajímavého, ale pro hráče co hráli aspoň dva předešlé díly bude zápletka mnohem zajímavější. Skákání na časové lince sem a tam není vůbec na škodu. Příběh je jednoduchý a přímočarý, díky retrospektivnímu vyprávění dostal falešnou (ale chutnou) pachuť něčeho víc a zatmívačky na konci úrovně, před odhalením nějakého zásadního zvratu, fungují přesně tak jak mají.

Kde to má fungovat to funguje víc než skvěle, takže třeba docela suchý zvrat na konci hry nechám bez komentáře a kromě drobností nemám pátému dílu co vytknout. Nestává se mi často, že bych si kvůli jednomu dílu ze série zahrál předešlé díly a zůstal u nich až do konce, takže i díky tomu je pro mě Devil May Cry 5 hrou roku 2019. Jo napsal jsem to! Omlouvám se všem fantastickým a originálním menším či středním hrám, které jsem nehrál. A hlavně Sekiru, ale Danteho Jackson taneček je nadevše!
+22