Děj je situován do blíže neurčené budoucnosti, do doby velké galaktické války mezi rasami Ovonů a Reptonů. V nekonečných bojích již přišlo o život mnoho pilotů a bylo zničeno velké množství vesmírných plavidel. Více však na straně Reptonů. Situace brzy došla tak daleko, že v jejich řadách byla taková nouze o piloty, že se museli poohlédnout po řadách cizích. A tak se ze Země pomalu začala ztrácet letecká esa. Mezi nimi i jeden z nejlepších letců USA. Když se probral zjistil, že se nachází v jiném čase, na jiné planetě a hlavně v jiné kůži. Jeho geny byly pozměněny a jeho vědomosti rozšířeny. Jediné, co mu zbylo, byly vzpomínky na předchozí život.
Žánrem se Darklight Conflict pohybuje někde mezi vesmírným simulátorem a akční střílečkou připomínající slavnou sérii Wing Commander. Celá hra se skládá z 50 misí, přičemž postup do další mise je přímo závislý na úspěšném splnění té předchozí. Úkoly v jednotlivých úrovních jsou originální a nerepetitivní, grafická stránka působí nadčasově a fyzika ve formě destrukce nepřátel na stovky kusů neměla ve své době konkurenci. Těšit se také můžete na několik dostupných typů lodí i výzbroje.
Phoenix
6956 Tak se mi konečně po asi dvaceti letech podařilo Darklight Conflict dohrát.
Hra má podmanivou hudbu a atmosféru. Mise mi přišly navzdory dobovým recenzím originální. Statické střílny, ochrana inženýrských lodí, ničení konvojů, pronásledování raket napříč sektory, těžba energetických zdrojů, boje mezi asteroidy, ničení minových polí, partizánká akce ve stroji nepřátel...
Hru ovšem táhne dolů naprosto nesmyslná obtížnost. Loď nevydrží téměř nic (a to ani se zapnutými štíty). Člověk v některých misích vyletí z hyperspace portal do jiného sektoru a okamžitě končí, protože narazil do něčeho, na co neměl vůbec čas reagovat nebo dostal během sekundy raketou. Občas se v sektorech objeví nepřátelé odnikud a okamžitě střílí raketami (někdy takto vpadnou vyloženě do zad v momentě, kdy člověk splní nějaký úkol). Bez save state (DOSBox) jsem to dohrál do nějaké 18. mise z 50. a pak už jsem na to neměl nervy.
Třešničkou na dortu byly bugy. Nebyl například problém s lodí několikrát vybuchnout vzápětí po dockování (normálně úspěšně ukončí misi). A nejvíce mě dostalo, že se na PC neodemčela ani po několika pokusech poslední mise a musel jsem ji dohrát na PSX.
Hra má podmanivou hudbu a atmosféru. Mise mi přišly navzdory dobovým recenzím originální. Statické střílny, ochrana inženýrských lodí, ničení konvojů, pronásledování raket napříč sektory, těžba energetických zdrojů, boje mezi asteroidy, ničení minových polí, partizánká akce ve stroji nepřátel...
Hru ovšem táhne dolů naprosto nesmyslná obtížnost. Loď nevydrží téměř nic (a to ani se zapnutými štíty). Člověk v některých misích vyletí z hyperspace portal do jiného sektoru a okamžitě končí, protože narazil do něčeho, na co neměl vůbec čas reagovat nebo dostal během sekundy raketou. Občas se v sektorech objeví nepřátelé odnikud a okamžitě střílí raketami (někdy takto vpadnou vyloženě do zad v momentě, kdy člověk splní nějaký úkol). Bez save state (DOSBox) jsem to dohrál do nějaké 18. mise z 50. a pak už jsem na to neměl nervy.
Třešničkou na dortu byly bugy. Nebyl například problém s lodí několikrát vybuchnout vzápětí po dockování (normálně úspěšně ukončí misi). A nejvíce mě dostalo, že se na PC neodemčela ani po několika pokusech poslední mise a musel jsem ji dohrát na PSX.
Aaron_Hill
