Komentáře

Z oznámení dalšího velkého RPG ze série Assassin's Creed jsem popravdě moc radost neměl, a to zejména z toho důvodu, že jej měl na starost Ubisoft Quebec. Jak Syndicate, tak Odyssey jsou totiž v mém pomyslném žebříčku oblíbenosti na nižších příčkách. Nečekal jsem tedy, že tomu bude u Shadows jinak. Nakonec mě však feudální Japonsko v mnohém překvapilo.

V první řadě musím říct, že Japonsko nikdy nebylo mým vysněným zasazením. Nakonec si mě však hra svým prostředím a krásnou grafikou naprosto podmanila. Snad nikde jsem nepoužíval rychlé cestování tak zřídka, jako tomu je u Shadows. Hra vás navíc za projíždění světa odměňuje mnoha způsoby, a to jak menšími nádhonými aktivitami (kreslením zvířat, skrytými truhlami v okolí nebo možností záchrany civilistů, kteří vám na oplátku mohou nabídnout třeba informace o světě), tak monžností zaslechnutí rozhovoru, který na první dobrou může znít sice nevýznamně, většinou v sobě ale ukrývá nějakou informaci, jež vás může nasměrovat k jednomu z cílů, který byste jinak museli hledat zapomocí skautů. Svět díky tomu působí živě a organicky do té míry, ve které jsem to v žádné jiné Assassin's Creed hře neviděl.

Dalším pozitivem je hratelnost, která je pro mě jednou z nejlepších v sérii. Vývojáři si tentokrát dali opravdu záležet, aby hráči dostali plnohodnotný steath i combat. A přestože Naoe byla celou dobu prezentována jako ta stealth postava, zatímco Yasuke jako „one-man army“, své role si mohou do velké míry prohazovat. Combat i stealth za každou z postav však působí diametrálně odlišně. Když hrajete za Naoe, máte mít díky navrátivšímu se Eagle Visionu dokonalý přehled o svém okolí. Můžete tak plánovat. Yasuke Eagle Vision nemá, díky čemuž musíte více reagovat na nastávající situace. Jeho parkour je navíc do značné míry omezen a jeho pohyby jsou hlučnější. Pokud však svůj build zaměříte například více na luk, budete schopni zabít tři nepařátele stojící vedle sebe rychleji, než kterýkoliv z nich stihne zareagovat. V souboji je Yasuke naopak naprosto neohrožený a nedělá mu problém prosekat si cestu skrz celou pevnost. U Naoe je ale každá rána cítit, dává menší základní poškození a hráč se musí spolehnout více na svou zručnost. Při správné taktice a buildu je však právě Naoe ta, která tři osamocené napřátele může v boji zlikvidovat během mžiku oka. Dualita postav se projevuje i v příbehu, kde často dostanete mírně či více odlišný dialog na základě toho, za kterého z protagonistů jdete s určitou postavou mluvit. Často také nastane situace, kde se dialgu účastní Naoe i Yasuke. Je pak na vás, kdo s danou postavou bude mluvit (můžete se rozhodnout na základě minulosti postav, přístupu obou protagonistů, atd.). Jindy naopak nastane stiuace, kde si nějaká postava vyžádá konkrétně Yasukeho, nebo Naoe. Obě postavy jsou tak stejně důležité, záleží ale do jisté míře i na hráči, koho bude prioritizovat. Právě rozdíly v postavách ale ve výsledku přidávají zcela novou úroveň jak hratelnosti, tak znovuhratelnosti. 

Příběh samotný ve mě však po dohrání hry vyvoval spíše rozpolcené emoce. Prolog je perfektní, samotné dějové linky v jednotlivých lokacích také. Jako celek to však trochu skřípe. Opět to není ten klasický Assassin's Creed zážitek, který bych si přál. A teď opravdu nemyslím herní náplní. V průběhu příběhu totiž zjišťujete, že asasínský řád byl v Japonsku v podstatě vyvražděn. Neoe se tak postupně vydává ve šlépějích svých rodičů na cestě jej znovu vybudovat. Bohužel k tomu ale nemá žádného mentora, který by ji učil, jaké jsou myšlenky a principy řádu. Naoe tak používá skrytou čepel, vaše nová sekta používá asasínský znak, avšak chybí tam jakákoliv vazba. Naoe navíc ani nebojuje proti Templářů, ti jsou naopak napojeni na Yasukeho dějovou linku. Tomu všemu navíc nepomáhá ani závěr, který působí neukončeně. Je tu očividný teasing na budoucí obsah, já se ale nemohl ubránit pocitu, že jsem byl trochu zrazen. Jak je zkátka možné, že když to konečně začíná působit trochu jako Assassin's Creed, naskočí závěrečné titulky?

Mimo hlavní příběh hra samozřejmě nabízí nepřeberné množství vedlejších úkolů. Jsem rád, že se vrátila vyštřovací tabule z Mirage, působí zde ale bohužel hůře využitá. Velké množství úkolů vede k tomu, že dostanete novou skupinku cílů, které je potřeba zneškodnit. K některým z nich vede podpůrný úkol, jenž vám lépe specifikuje lokaci, ve které máte cíl hledat. Díky zábavné hratelnosti a občasným twistům nejsem vyloženě zklamán, dalo by se to ale určitě udělat lépe. Pozitivní pocit ve mě naopak vyvovaly vedlejší aktivity na mapě, které jsou poměrně různorodé. Po nějaké době se i ty sice začnou opakovat, rozhodně se však jedná o jeden z těch lepších příkladů v rámci série. Grind tu samozřejmě nechybí, avšak není tak masivní jako v Odyssey, ve výsledku je navíc poměrně zábavný (opět s odkazem na dobrou hratelnost).

Dalo by se toho samozřejmě napsat ještě spoustu. Podle mě jsem ale shrnul to nejpodstatnější, co mě na Shadows bavilo/mrzelo. Hru určitě mohu doporučit jak old school fanouškům, tak příznivcům morenějších dílů. Hratelně je to pradoxně takový kočkopes, který kombinuje to nejlepší, co jsme v sérii viděli. No a mně nezbývá než čekat, co nám v rámci dodatečného obsahu vývojáři ještě nadělí.