Ashes: Afterglow

Trnité a spletité jsou někdy cesty, které vás zavedou k dílu, ze kterého se vyklube blyštivý klenot, jehož záře oslní veškeré vaše hráčské smysly. Výsledný dojem ještě umocní skutečnost, že se jedná a neoficiální, volně stažitelný fanouškovský mod. A sice totální konverzi pro Dooma II. To samo o sobě nezní nijak atraktivně, ale v tomto případě obsah převažuje formu.    


A protože je tato hra bez přehánění to nejlepší, nejzábavnější a nejstylovější, co jsem v posledních třech letech hrál, lehce lyrický úvod si bezesporu zasloužila. Nyní je mým drahým posláním šířit její slávu dál, protože byť se jedná skvělé dílo, je prakticky neznámé mimo doomařkou bublinu. A to je škoda!  

I já jsem se ke hře dostal v podstatě náhodou. A to tak, že mi YouTube nabídl video, které neslo titulek přibližně tohoto znění: Fallout, Stalker a Šílený Max v GZDoomu. Tahle slova stačila mé zvědavosti více než dostatečně. Video sledovalo úvodní pasáž, ze které bylo jasně rozpoznatelné, že tento mod nebude další variací doomovky, ale že bude obsahovat prvky survivalu, správy inventáře a dokonce bohatého příběhu. Z videa jsem byl tak nadšený, že jsem okamžitě začal stahovat a mod rozjel.  

A už jsem od hry nedokázal odtrhnout.  

Že se jedná o trochu něco jiného je patrné z vašich prvních krůčků – nepotkáte žádného protivníka, jste prakticky neozbrojeni a jediný váš úkol spočívá v tom, abyste se dostali pryč ze znepokojivě ztichlého místa, jež svou ponurostí neustále vzbuzuje pocit, že vás někdo (něco?) sleduje. Ano, neskutečně hutná atmosféra vás doslova praští do očí i do uší, neboť ozvučení je rovněž bravurní. Tato pasáž zároveň poslouží i jako rychlý tutoriál, co vám osvětlí nejzákladnější prvky hratelnosti. Seznámíte se třeba s vaší solární lucernou, která svým přízračně modrým světlem ozáří temné prostory, kterých je v celé hře dost a dost. Lucerna se postupně vybijí a lze jí nabít jen stáním na přímém slunečním světle, což je jeden ze survival hororových prvků, které dokáží proměnit průchod hrou v opravdu strašidelný zážitek, neboť je velmi nepříjemné, když vám energie z akumulátoru dojde zrovna ve chvíli, kdy je poblíž něco zlého, či se snažíte najít cestu dál. Všechny počáteční indicie tedy napovídají, že tempo hry bude pomalejší a bude zde kladen velký důraz na průzkum.  

Abyste snad nebyli z takového přístupu zklamáni, dá vám hra hned v následujícím levelu možnost spravit si chuť v podobě staré dobré frenetické akce, kdy je nutné vystřílet zpustošený supermarket a jeho přilehlé okolí. Nechybí tajná místečka, množství spínačů a ještě více kořisti – zkrátka vše, po čem doomařova duše jihne. Po tomto „rozehřátí“ se teprve otevřou brány potenciální geniality celého zbytku modu. Začne se plně rozvíjet příběh, který je kolem vašeho putování postaven, dostanete možnost svobodného výběru (ovšemže v jistém omezení) kam na průzkum se vrhnout dále. Pro postup hrou je nicméně nutné navštívit všechna místečka, která na vaši návštěvu čekají. Lokace jsou různorodé – od nákupního centra, tunelů metra, budovy kina, městské knihovny, továrny, či všelijakých rozbombardovaných věžáků. A do každé z těchto lokací je možné se libovolně vracet. Celá první část hry (i té druhé) je pospojována sítí průchodů a přístupových cest, takže je opravdu navozen pocit maximální volnosti. Občas je této možnosti nutno využít, abyste se mohli vrátit pro nějaké vybavení, které jste tu při prvním průchodu zanechali, protože se vám už třeba nevešlo do inventáře. Hru totiž musíte hrát rozumně, jako správný stalker. Zdrojů pro přežití nikdy není dost, mutantů a jiných protivníků jsou hordy a munice a lékárniček je zvláště v první polovině sakra málo. Často jsem stál před volbou, zda raději nepoužít nevhodnou zbraň na skupinku standardních nepřátel a ušetřit drahocenné patrony do brokovnice, kterých se mi zrovna nedostávalo, ale chtěl jsem mít jejich železnou zásobu. Protože co kdyby za dalším rohem bylo něco ještě ošklivějšího a já bych se na to musel vrhnout jen se svým páčidlem? Pokud vás hra takto přiměje přemýšlet: rozvažovat další postup, šetřit municí, vždy střílet především na jistotu s využívat lstí, je pocit boje o holé přežití dokonán.    

Zážitek by to ale byl poloviční, kdyby zbraňový arzenál nebyl dobře navržený a ozvučený. A i zde je možno s klidem hovořit o skvělém počinu, ba až vymazlenosti. Pistole Glock, kterou získáte od prvního odpraveného nájezdníka, má skvělý zvuk a animace. Dokonce se zachází i do takových detailů, že pokud její zásobník úplně vyprázdníte a přebijete, lze nabít ještě jednou, abyste měli v pistoli o jeden náboj víc – jeden v komoře a patnáct v zásobníku. Takovým detailem nedisponují ani leckteré rádoby realistické střílečky. Zde je ale pořád řeč o modu zadarmo. Úplnou audiovizuální lahůdkou je však pumpovaní brokovnice. Animace a zvuky jejího nabíjení jsou opravdické pošušňání. Z ostatních zbraní zmíním třeba 9 mm Ingram, nebo zbastlenou odstřelovačku na brokové slugy. Zbytku zbraní už nebyla věnována taková péče a například taková M16ka mi přišla i trochu odfláknutá, což není žádné velké mínus, ale v porovnání s výše zmiňovanými příklady je to trochu škoda, protože talent tu očividně je. Účinnost zbraní je dobře vybalancovaná a uplatnění najde každá z nich po celou dobu vašeho průchodu. Když ještě navíc máte bohaté možnosti, jak si vaše zbraně vyšperkovat k dokonalosti pomocí různých polních úprav, stává se jejich používání opravdovou zábavou. Jen priorita jejich nasazení se časem mění. Zatímco na začátku si bohatě vystačíte s Glockem a pumpovaní brokovnicí, ke konci se z nich stávají spíše sekundární zbraně, které slouží jako takové nouzovky. Daleko častěji budete využívat odstřelovačky, plamenometu, samopalu, útočné pušky, nebo .45 revolveru. Je to dáno složením nepřátel a stále více otevřenějším prostorem, kde brokovnice krátkého dosahu a nepřesný Glock ztrácejí svoji praktičnost. Ano, vězte, že tato hra není tak úplně koridorovka.  

Level design je namíchán v hezkém poměru půl na půl, co se uzavřených interiérů a otevřených exteriérů týče. Projdete se po temných tunelech metra, obchodní čtvrti, nebo třeba okolím jaderné elektrárny. Budete likvidovat odpor v továrně na motocykly, či prozkoumávat staré předválečné laboratoře a vojenské bunkry s temnou historií. Právě podobná místa, jako bunkry a laboratoře mají atmosféru nejtísnivější a díky skvělému mixu zvuku a drobným skriptům vám nejednou přeběhne mráz po zádech. Vrchol designérského umu potom bezesporu představuje obří dóm, jenž pod jeho kopulí skrývá obří botanickou zahradu, která dá vzpomenout třeba na první Bioshock. Ovšem v daleko rozsáhlejším měřítku. Je z čeho vybírat, je na co se těšit a pokud patříte k chorobně důsledným průzkumníkům jako já, bohatě se ve hře vyřádíte, protože stále je co objevovat a hra vás za tuto vaší snahu odměňuje krásnou kořistí, či všemožně přítomnými easter eggy, kterých je tu nepočítaně a na první průchod si jich možná ani všech nevšimnete. Nechybí odkazy na Šíleného Maxe, Terminátora, nebo kultovní béčka Utěk z New Yorku/L.A. V jedné „skryté“ misi se umně pracuje i s takovým menším fenoménem, jako je tento - kdo ví, ví.  Z herního světa skládá hra holt (nepřekvapivě) Doomu, nebo původním Falloutům. Zvukovody veteránů jistě ihned rozeznají velké množství zvuků, které si mod „vypůjčil“ z Fallout Tactics, jehož ozvučení je nezapomenutelné. Při této příležitosti by byl hřích nezmínit se i o originálnímu hudebnímu doprovodu, který výtečně podtrhuje herní atmosféru. Osmdesátkově znějící soundtrack je složen z rychlých, temných a pomalých pasáží a stojí za nimi talentovaný John S. Weekley, který do svého díla zakomponoval i několik doomařských a terminátorských motivů. Hudbu mám natolik rád, že si jí s chutí pustím i jen tak pro radost.  

Hodně příšerek převzalo zvuky z Fallout Tactics rovněž. Lidští protivníci, nebo příběhové postavy mají sovu vlastní sadu originálně nadabovaných hlášek, což přidává modu další plusové bodíky – originální dabing. Namluvené sice nejsou všechny postavy, ale to jim na osobnosti nic neubírá. U mutantích protivníků si zase užijete jejich chrčivé skřeky se sem tam srozumitelnými slovy, taktéž originálně zpracovanými. A podle toho, s jakým druhem protivníků se právě utkáváte, se mění i taktika boje. S lidmi to bývají rychlé a velmi zábavné přestřelky, kterých je v celé hře méně, než těch, které svádíte s mutanty. Zde musím říct, že souboje s lidmi mě baví o dost více, než s mutanty. Vždy mám raději pistoli proti pistoli, než pistoli proti čelistem a pařátům. To však neznamená, že by likvidování mutantů nebylo zábavné a napínavé. Lidé snesou méně olova, než mutanti a proto jsou souboje s nimi intenzivnější. Mutanti vydrží o dost více, ale musím tvůrce i tak pochválit za rozumný balanc, protože se zde žádný otravný a frustrující bullet sponge nekoná. I bossáci se dají zvládnout úplně bez problému, když dokážete využít svůj arzenál a výbavu. Vždy ale s vědomím, že vás to bude hodně bolet, protože jejich útoky jsou už z principu OP. Platí ale, že vás hra odmění, když hrajete chytře a ne na Ramba. Oceňuji to.  

A jakže se to vlastně má s příběhem? Opravdu vás nechci připravovat o potěšení z jeho případného odhalování, ale vězte, že je skvělý. Svět, ve kterém se ocitáte, má svoji mytologii a je zasazen do alternativní historie, ve které bomby spadly koncem osmdesátých let dvacátého století. Vy jakožto Mrchožrout – ani člověk, ani zrůda – se živíte/přežíváte hledáním vzácného haraburdí z předválečného světa, které potom prodáváte zadavatelům objednávky, či obyčejným obchodníkům, nebo děláte průzkum nebezpečných oblastí. Zkrátka takový stalker, jen po americku. Univerzálním platidlem zde je šrot, nebo patrony (co to jen připomíná?). Právě kvůli vaším specifickým schopnostem a mutacím, se stáváte hybatelem příběhu, který vám postupně odkryje mnoho předválečných tajemství. Užíval jsem si to patřičně. Už jen kvůli tomu, že tahle doomovka je bezesporu ta nejukecanější, jakou jsem zatím hrál. Když pečlivě mluvíte s každým, koho potkáte, zjistíte že už třeba hodinu neděláte nic jiného, než že s někým krafáte. To je ostatně prvek, který je hře občas vyčítán – že jí psal nějaký grafoman. Mě by to vadilo ve chvíli, kdyby byly texty jen nudná vata, ale není tomu tak. S každým dialogem se dozvídáte něco nového o zdejším světě a jeho historii. Až jsem se občas přistihl, že ve mně plápolá pocit, že jsem v nějakém příběhovém RPGéčku. Někdy se i stane, že se můžete špatnou odpovědí připravit o dobrý kšeft, nebo důležitou informaci, protože dotyčného zkrátka nějak vytočíte. Dialogů je opravdu hodně a jsou bohatě vrstvené. Několikrát dostanete ještě možnost volby. Teď nemluvím o tom kam jít na průzkum jako první, ale o volbě, která zamkne druhou možnost. Podle toho, jaké bude vaše počínání v průběhu hry, se budou určovat i osudy míst, která jste navštívili a lidí, se kterými jste měli co dočinění. Je to podobný mechanismus, jako u prvních Falloutů. Co více si přát? Co ještě více chtít? Zde je prostě vše!  

Máte tak možnost si zahrát hru od party nadšenců, která běží na enginu Dooma, hraje se jako Doom, Fallout, Metro, nebo Stalker a přitom není ani jedno z toho. Jde svou cestou a ze všech děl si bere to nejlepší. Při prvním dohrání jsem byl nadšený, druhý průchod jsem si neskutečně užíval a začal netrpělivě vyhlížet závěrečnou epizodu. Protože světe div se, to, co jsem tu celou dobu vyzdvihoval do nebes, je „pouhá“ druhá epizoda z plánovaných tří. Mezitím se nám urodila i jedna příběhová odbočka v podobě trochu jinak pojaté epizodky Hard Reset, která rovněž stojí za zahrání.  

Proč tedy „jen“ 95% když v podstatě nemám hře co vytknout? Protože TOHLE dílko svou čistokrevností je právě o ten ždibíček lepší v tom, co představuje a co od něj většina lidí očekává. Ashes nemusí sednout každému, ale to z něj nepřestává činit jednu u nejlepších her, kterou jsem kdy hrál. Barvo bravissimo nadšeneckému umu!                   

Hrána verze: 1.51, obtížnost: Arcade (ultraviolence) 

Račte vyzkoušet.