Upřímně řečeno, restart série je přesně takový, jaký jsem čekal. Žádná velká pecka, nic přehnaného, velkolepého, spíše sázka na klidnější notu. Singleplayer má pár velmi dobrých momentů, které ale kazí neuvěřitelná koridorovost, ve které navíc není problém se zaseknout kvůli nespuštění skriptů. Kdyby vše běželo po másle, tak jak má, nebylo by kromě nezajímavého příběhu a pár hluchých míst v designu misí příliš co vytknout.

Multiplayer je vyloženě sázka na jistotu. Jednoduché mapy, které mají navíc na některých místech tak špatný design, že jedna strana nemá šanci se do hry pořádně dostat a zůstává stále na jednom místě. Je to hodně o spamování granáty a náhodných killech. MP část hry je podle mého horší než singl, protože jí chybí šmrnc a hlavně pocit při hraní je ten, že se člověk cítí jako v kleci, nemá příliš možností kam jít, jak nepřítele obejít. Je to spíš hra na kočku a myš v aréně a to v dnešní době nemůže stačit.

Celkově jako restart série to zase tak špatně nedopadlo. Aspoň je co vylepšovat a příští díl může jít zase o krok dále.

Limbo je jedna z mála her, která v sobě spojuje snad všechny lidské emoce. Strach, úzkost, radost, šok, okouzlení, nadšení, zděšení...Je krásná svým zpracováním, ale děsivá v momentech překvapení, ve vyprávění příběhu. Je to jako spojení Hitchcocka a Kinga. Nikdy si nejste jistí tím, co vidíte, co děláte, proč to děláte a kam to vede. U Limba není smrt trestem, ale je to součást hratelnosti. Nejdřív musíte zemřít, abyste zjistili, jak dál. Navíc zde smrt přichází velmi nečekaně a je okamžitá. Neexistuje něco jako zranění a příprava na smrt jako třeba ve střílečkách. Zde smrt působí šok. A zpracování smrti ten šok ještě umocňuje. Je to brutální, živé a pokaždé mě to dostalo.

Zpracování od animací postavy, zvukového doprovodu přes ovládání je majstrštyk. Neruší vás interface, jste tam pouze vy a smrt číhající za rohem. Jen pojď, pojď maličký, ale dávej pozor kam šlapeš. Takhle nějak si představuji vizuální zpracování Erbenovy Kytice. Člověk ví, že ho nečeká nic dobrého, ale jde stále dál, protože je to tak krásné, až melancholické. Říká se, že kdo se bojí tmy, nesmí do lesa. U Limba to ale úplně neplatí.

Klasická střílečka převrácená naruby? Tak trochu, ale dobrý nápad nestačí. Zatímco hrátky s gravitací a portály jsou super zpestření, tak základ pořádné střílečky - atmosféra, je slabá. Ještě některé zbraně a ta spirituální věc spadají do kategorie plusových bodů, časem ale začnou beztak nudit. Příběh není úplně k zahození, ale ten pocit, že je mi to všechno jedno ve mě přetrvával po celou dobu hry. Ke konci už jsem hrál vyloženě z donucení, abych zjistil, jak to dopadne. Nepřátelé postrádají nápad, nějaký větší náboj a celkově přestřelky jsou takové prkenné, tuctové. Změna hratelnosti v létajících korábech podobně nezáživná a hlavně nepřesvědčivá. Prey chybí především pořádná, hutná atmosféra. Kdyby z toho udělali echt horor z mega monstrama, temným prostředím, mohl to být megahit. To s tou záchranou ženské mi tam také moc nesedí, taková romantika. Prey je bohužel jenom dobrá sci-fi střílečka, kterou nad průměrem drží zajímavé nápady. Samotné střílení a atmosféra ale nemá šťávu a brzy omrzí. I tak dobrá hra, ideální do okurkové sezóny.

Jelikož jsem DNF kvůli recenzi pro EG musel dohrát za jeden den, dal jsem si pěkně celou hru nonstop a těch 10 hodin jsem si užil. Zajímavé, jak u dnešních moderních her více jak 2 hodiny prostě nevydržím, přestanou mě bavit a dohrávám je několik dní či týdnů. U DNF žádný problém. Je to hra na jedno volné odpoledne, na jeden zátah. K tomu si připravte pár lahváčů a na svačinu hamburgery z mekáče.

Nejvíc mě bavila častá změna prostředí, přičemž Hive měl skvělou atmosféru nejen díky sténajícím ženským a těm třem kozám na zdech. Užil jsem si i skákání na věži a výborná změna přišla také se zmenšením v kuchyni. Jízda v monster trucku, proč ne. Souboje s bossy jsem čekal trochu chytřejší ve stylu Half-Life. U nich jsem párkrát musel hru opakovat a konečný souboj jsem udělal až na popáté. Jinak má ale Duke stále svoje kouzlo, své hlášky a velmi slušnou interaktivitu s prostředím. Grafika je hodně zastaralá a třeba i Doom 3 vypadá podle mě lépe. Pořádný fyzikální engine by hře také prospěl, protože animace postav a ragdoll efekt je až příliš toporný.

Autoheal mi nevadil, ale omezení jen na 2 zbraně mě docela štvalo, protože kvůli tomu jsem chodil pořád jen s brokovnicí a trojkulákem. U ostatních zbraní rychle došly náboje a bylo nutné pořád přepínat a sbírat jiné. Multiplayer jsem hrál jen chvíli a ten mě teda příliš neoslovil, protože právě u něj se nejvíce projeví zastaralost zpracování.

Celkově jsem se ale bavil nadprůměrně, možná chvílemi až překvapivě skvěle, kdy jsem si říkal, jaká je škoda, že současné hry se soustředí výhradně na vážnou filmovou atmosféru a realistické zpracování. Také mě bavily prakticky všechny puzzly, které nejsou jen o zmáčknutí jednoho tlačíka a následném přehrání skriptované sekvence. Dukovi tyhle minihry strašně pomohly udržet si velmi dobrou hratelnost. Akční části jako takové jsou totiž celkem nudné, protože to toporné střílení je zkrátka v dnešní době až příliš velký krok zpátky.

Pro tolerantní fanoušky je ale Duke určitě jasná volba a s přimhouřeným okem se budou určitě bavit velmi slušně. Okamžitý kup to sice asi není, ale zahrát by si to měl jednou každý. Já jsem spokojený.

Dlouho jsem nehrál takhle dobře zpracovanou FPS. Vlastně od dob HL2 mě takhle skoro nic nechytlo. Metro si drží slušnou atmosféru od začátku do konce. Není to ale hororová atmosféra (která trošku chybí), ale spíše zpracování světa, které mi neustále ukazovalo, kdo tady tahá za kratší konec provazu. Lidstvo jakoby žilo v beznadějné naději a doufalo v zázrak. Při hraní jsem neměl strach, spíše jsem cítil tu syrovost a všudypřítomné obavy, co bude dál. Trochu mi to připomínalo odboj proti Skynetu v Terminátorovi.

Za tuhle hutnou atmosféru vděčí Metro především špičkovému grafickému kabátku. Některé efekty mlhy, prachu a hrátky světla se stíny jsou neuvěřitelné. Líbí se mi také postavy, ač bez kvalitního lip-syncu, působí uvěřitelným, mohutným dojmem. Arzenál zbraní mohl být trošku pestřejší, nicméně pro zachování uvěřitelné atmosféry je jasné, že nic moc nového se vymyslet nedalo. Nakupování zbraní a ohledávání mrtvol oproti klasickému sbírání zbraní pouhým pohybem postavy přes ně dodává hře na obtížnosti. Munice nikdy nebylo tolik, abych s ní mohl plýtvat.

Hlavní výtku bych měl ale k příběhu, který přeci jen mohl být podaný lépe. Čekal bych více skriptovaných momentů a filmečků v enginu hry. V tomto ohledu si mohli tvůrci více vyhrát. Hratelnost je ale skálopevná a dokonce umožňuje hrát hru dvěma způsoby - stealth a akčním přístupem. Zároveň oceňuji částečně nelineární design, kdy bylo možné v určitých pasážích postupovat jinou cestou.

Suma sumárům velmi dobře hratelná FPSka, která je takovým ideálním mixem HL2+CoD+Stalkera. Škoda jen, že ve hře není využita fyzika pro nějaké logické puzzly tak jako v HL2.

P.S.: Nevím jestli jsem sám, ale poměrně dost mi vadila pasáž hry s vybuchujícími vajíčky. Tam jsem musel hru minimálně desetkrát opakovat.

Na tohoto Batmana jsem byl opravdu zvědavý, protože tak vysoká a konstantní hodnocení plná uznání jsem dlouho u žádné hry neviděl. Po dohrání mohu říct, že tohle byla nejlepší hra roku 2009. Perfektní vyprofilování celé řady postav se skvělým dabingem mě dostalo. Arkham Asylum na rozdíl od celé řady her podle filmové předlohy má vlastní příběh a stává se tak plnohodnotnou alternativou pro fanoušky filmového Batmana.

Soubojový systém je sice zjednodušený na maximum, ale za to vypadá neskutečně efektně. Časem se sice dostavil menší pocit stereotypu, ale nic, co by trvalo delší dobu. Skvělé jsou také plošinovkové pasáže, které právě stereotypní souboje dokázaly zase příjemně zpestřit. I když nepatřím mezi ty, kteří musí objevit všechny tajnosti, tak hádanky od Riddlera mě dostaly. Někdo si s tím musel dát pěknou práci. Líbily se mi také profily celé řady postav, Batmanovo vychytávky a s tím spojené možnosti odlišného přístupu k hraní, povedená a nenáročná grafika s PhysX, komplexnost ostrova a zařízení Arkham Asylum, skvělé dialogy, které by s klidem mohly být ve filmu a samozřejmě výborný Joker, který má jako záporák neuvěřitelnou moc přitahovat pozornost a obdiv publika.

Tento Batman je pro mě hrou s velkým H. Je hravý, má skvělou hratelnost a optimálně dlouhou herní dobu. Dvojku vyhlížím jako jednu z nejočekávanějších her a věřím, že Arkham City nabídne hned dvojitou porci takto kvalitní zábavy.

Pro mě velmi příjemné překvapení a jsem rád, že jsem si tuhle hru ze zvědavosti pořídil. Předně je třeba říct, že Krotitelé duchů jsou pro mě kultovním filmem, který citlivě kombinuje humor a horor. Jako malý jsem se vždycky bál jedné scény z knihovny, kdy se duch knihovnice z normální babičky změní na nejodpornější přízrak, který dodnes pro mě zůstává nepřekonaný. To se nakonec povedlo také přenést do hry.

Dialogy jsou možná i pro většinu anglicky rozumějících hráčů občas dost složité, hlavně co se různých hlášek týče, ale zase je jich tam tolik, že v konečném kontextu se dá slušně porozumět. Samotný příběh je srozumitelný dostatečně. Po většinu času hráč putuje se skupinkou svých parťáků, kteří svým reálným předlohám jakoby z oka vypadli. Nevím jak je to s dabingem, ale zdál se mi také originální, alespoň u některých postav.

Akce je podána ve velkém stylu a to především díky značně zničitelnému prostředí, které v mnoha hrách nepochopitelně chybí. Zde nikoliv. Ba co víc, čím více toho zničíte, tím více získáte chechtáků. Zajímavé, asi to hradí pojišťovna. Za peníze je možné zakoupit lepší výbavu, nebo lépe řečeno, zdokonalení vaší stávající výbavy. Zbraně se vám odemykají postupně tak, jak to vyžaduje situace. De facto v ruce máte stále stejný paprskomet, který je ale možné přepnout do různých režimů (paprsky, sliz, zpomalovač atd.). Na každého nepřítele totiž platí jiná zbraň a ačkoliv téměř všechny je možné zlikvidovat libovolnou variantou vaší zbraně, na některé je lepší použít tu, která jim vysloveně vadí.

K prozkoumávání okolí a zachytávání stop máte při ruce jakýsi skener, kterým můžete sbírat informace o nepřátelých či jiné stopy. V každé lokaci je navíc umístěno několik bonusových předmětů, za jejichž sebrání máte peníze. Sice v praxi nejsou k ničemu, ale dozvíte se řadu zajímavostí ze světa Krotitelů duchů. Na hře mě nejvíce oslovilo prostředí a nepřátelé. Všechno je zpracováno s velkým smyslem pro detail a atmosféra Krotitelů duchů je skoro dokonalá. Nepřátelé jsou velice různorodí a skládají se od téměř neškodných duchů přes hromady černého slizu, obří duchy, oživlé sochy, legendárního Marschmallow mana, zombíky, smrtící andělíčky přes obry z harampádí či knih a další. Nepřátel je opravdu velké množství a díky tomu je radost pokračovat v hraní a objevování.

Chytání duchů do pastí je zážitek věrně kopírující filmovou předlohu. Když ducha pomalu začne krabička nasávat do svých útrob, vypadá to mimořádně efektně. Kromě dostatečné porce akce je ve hře také řada puzzlů, které je potřeba vyřešit použitím některého módu zbraně. Mohu říct, že za celou dobu hraní jsem nepocítil větší nával stereotypu a naopak čím více jsem se blížil k finále, tím více mě hra bavila. Krotitelé duchů jsou skvělým doplňkem k filmům a těším se, že někdy vznikne další film či hra z tohoto zábavně hororového prostředí.

Nečekal jsem zázraky a do poslední chvíle věřil, že kritizující povídačky nebudou až tak pravdivé, ale realita mě vyvedla z mého pozitivního očekávání velmi rychle. Na této FPS je špatné snad úplně všechno. Oceňuji snahu přijít s něčím novým - seskok padákem a možnost vybrat si kde začne mise, ale že to bude takto primitivně zpracováno a hlavně k ničemu, to jsem nečekal. Ať člověk přistane kde chce, téměř vždy se spustí okamžitá přestřelka, která nekončí dokud nesplníte všechny úkoly. Velká škoda. Myslel jsem si, že autoři do hry vloží aspoň nějaký stealth prvek, který by aspoň trochu odůvodnil seskok padákem. Takto je to pouze odlišně zpracovaný začátek mise na efekt, nic víc.

Inteligence nepřátel není úplně zlá, docela mě překvapilo, jak se skopčáci pořád někam přemisťují a někdy bylo obtížné je sejmout. Jindy zase naběhnou rovnou vstříc smrti jak japonské kamikaze. Náplň úkolů je pořád stejná, postrádá nápad, variabilitu a vůbec všechny mise vypadají tak nějak stejně. O výpravě či nějakém příběhu nemůže být ani řeč. Právě v tomto ohledu mě hra zklamala snad nejvíce. Jen jsem tak hrál a vůbec netušil co dělám, proč to dělám a proč bych to měl dělat. Atmosféra je na bodu mrazu a často jsem si říkal, proč to vlastně hraju. Asi ze zvědavosti, jestli se to časem třeba nezlepší. Nezlepšilo. Mise jsou krátké a je jich velmi málo. Už ani nevím kolik času jsem pro dohrání potřeboval, ale víc jak 5 hodin to podle mě nebylo.

Co se technického zpracování týče, dobrý pocit mám jen ze zvuků a animací obličejů, které konečně mají pořádný výraz ve tváři, když se něco děje. Dokonce i dnešní hry bych řekl, že takto povedenou animaci ksichtů nemají. Ostatní aspekty grafického zpracování jsou šedý průměr. Level design je šílený, každá mise je vlastně jakousi arénou a člověk vůbec nemá pocit, že kolem je něco víc. Je to jako být zavřený v nějakém akváriu. Hodně mě překvapila absence skriptů, které by aspoň trošku dali prostor pro filmové sekvence, ale nic takového tam není. Je to jako 10 let stará FPSka v lepší grafice. A i ta je šedivá a obyčejná. Tohle se nepovedlo. Vůbec.

Z počátečního rozčarování z až příliš veselého (pestrobarevného) zpracování se nakonec vyklubala velmi dobrá FPSka, která se velmi dobře hraje. Graficky žádný velký posun vpřed se nekoná, ale to nemění nic na tom, že hra vypadá pořád slušně. Oproti jedničce jsem uvítal občasné venkovní mise, které hra potřebovala jako sůl. Ne že by přestřelky uvnitř budov nebyly zábavné, ale graficky interiéry působí opět velmi monotónně, jakkoliv se snaží oproti jedničce být rozmanité.

Nepřátel moc druhů není, což docela nechápu, protože zrůdiček různých tvarů a dovedností bych i sám vymyslel tucet. Pobavil nepřítel ve formě jakéhosi "necromancera", který měl velmi tuhý kořínek a pak voják s plynovou bombou na zádech, kdy po roztřelení bylo možné zjistit, co měl naposledy k večeři.

Zvuková stránka tradičně slušná, od namluvení postav přes všemožné efekty až po hudební doprovod. Délka hry kolem 5 hodin není příliš veselý údaj, ale zase pokud by hra nějakým způsobem v průběhu dalších hodin neinovovala hratelnost či design misí, pak by delší herní doba byla asi spíše na škodu. FEAR 2 si stále drží atmosféru 3D akce ze staré školy, což je velké plus.

Full recenzi najdete na http://fakeeverest.cz/692/recenze-pul-kila-mletyhoFE. Zde se vyjádřím velice krátce, protože tohle "dílo" je tak mizerné, že s ním nehodlám příliš ztrácet čas.

Zpracování: Grafika a animace postav jsou sto let za opicema a navíc zvláštně optimalizována tak, že v některých pasážích se mi hra trhala. Fuj.

Příběh a atmosféra: Vyprávění příběhu pomocí šílených dialogů ve stylu "když se blbec baví s blbcem" nebo "dement proti dementovi" je jen pro úzkou skupinku masochistů (týká se i mě) a většinu lidí spíše odradí. Atmosféra hry je tak nějak prohnilá.

Hratelnost: Málo zbraní, prakticky stejní nepřátelé, nudné pobíhání a hlavně ježdění po poměrně rozlehlé, ale prázdné mapě. Nuda veliká. 5 hodin nudy.

Humor: Velmi zvláštní, velmi absurdní. Dialogy jsou skutečně až na pár výjimek založeny na otázka - divná odpověď, nebo otázka - ještě divnější odpověď. Retrospektivní vyprávění gen. Fernandéze je docela vtipné a odpovídá tak nějak zdravému rozumu průměrně vzdělaného sedláka. Celkově byl humor ve hře jedinou věcí, co mě tenhle paskvil donutilo dohrát do konce.

Velmi mizerná hra pro "kdovíjaké" publikum. Není to ani pro děti a ani pro dospělé. Kdo tohle může dobrovolně hrát je ve hvězdách a nikdo (možná ani sami tvůrci) nevědí, proč tato hra vznikla.

Vizuálně labužnické pokračování jedné z nejlepších westernových akcí na PC. Trochu zamrzí velmi lineární podání misí bez možnosti vybrat si jinou cestu nebo jiný styl hraní. Sice je možné před každou misí vybrat si ze dvou postav, ale já jsem prakticky pokaždé volil Thomase, protože ten kromě koltů může používat i na dálku velmi přesné pušky.

Nejzajímavější na celé hře, respektive nejoriginálnější, je unikátní systém krytí, díky němuž není třeba mačkat tlačítko, ale postava se zcela automaticky přizpůsobuje prostředí. Stačí přijít k rohu zdi, nebo k nějaké překážce a postava se za ní schová, přičemž jemným pohybem myši je možné vyklánění. Efektní je také bullet-time či postupné označení cílů a jejich následné postřílení. K soubojům tváří v tvář ve westernovském stylu také není co dodat. Jakmile se ozvou zvony, tasíte a modlíte se, aby jste byli rychlejší než protivník.

Vyprávění příběhu klasicky mixováním in-game záběrů s povídáním na pozadí kreslených artworků při loadingu nijak neoslní, ale ani nezklame. Nevím jak vy, ale já měl docela problém se zvukem, respektive s dabingem postav, kdy hlas někdy zvláštně přeskakoval a postavám bylo špatně rozumět. Kvalita dabingu se mi také zdála krapet horší oproti jedničce.

Grafice nelze nic vytknout a nechápu, proč se Chrome engine licencuje tak málo, když nabízí velmi působivé zpracování prostředí včetně postav a všemožných efektů.

Bratry ve zbrani mám rád. Na rozdíl od ostatních slušně řečeno hloupých válečných 3D akcí kladou důraz na taktické plánování v reálném čase a nutnost uvažovat jako skutečný voják. Vyběhnutí na volné prostranství se zde nevyplácí a tak jedinou možností jak postupovat ve hře dál bez ztráty na životech, je vydávání povelů vašemu týmu, který vás poslouchá na slovo. A hlavně pečlivé krytí.

Dvojka je prakticky stejná jako předchozí díl(y), ale přináší alespoň dvě výraznější vylepšení – částečně zničitelné prostředí a krycí systém z pohledu třetí osoby. Krytí za dřevěným plůtkem s jepičí životností není vždy tou nejlepší variantou, obzvlášť, když proti vám stojí ''zelížrouti'' s těžkým kulometem. Z plotu jsou během chvilky třísky a proto je nutné se pohnout zase o kousek dále. V případě souboje s tankem nepomůže ani bariéra pytlů s pískem, protože střela z děla je rozmetá do všech stran. Přestřelky fungují na bázi schovat se do krytu, čekat, vykouknout, zamířit a střílet. Jednoho nácka po druhém. Nebo můžete využít palebné podpory svého týmu, nenápadně nepřítele obejít a pokropit ho dávkou z boku.

Díky výrazně vylepšené grafice, která se mi velmi líbí, působí hra zcela jiným (reálnějším) dojmem než u většiny stříleček. Hell's Highway je také více krvavá než její předchůdce a nebudete ochuzeni ani o zpomalené záběry, při kterých praskají lebky a létají končetiny vzduchem. Příliš brutální? Ani ne. Mohlo by se klidně i přitvrdit, tohle je válka!

Příběh je na můj vkus trochu nesrozumitelný a je zde spousta ukecaných scén, které nejspíš měly hráče více vtáhnout do děje, ale u mě to bylo naopak. V tomto ohledu mi první díl vyhovoval mnohem více, byl přímočařejší a tak nějak lépe utíkal. Přesto je Hell's Highway velice důstojným nástupcem. Už jen díky tomu, že si hra zachovává své původní kouzlo s geniálně jednoduchým ovládáním své party. To v jiné fps nenajdete.

Starého Wolfenstein 3D jsem kdysi hrával poměrně intenzivně a s radostí. Německé "Alles klar?" mě vždycky dokázalo nabudit k dalšímu kosení příslušníků armády, která pod vedením nemocného Hitlera chtěla lidstvo nadobro zbavit důstojnosti, respektování náboženské a národnostní diverzity, slušného chování a humanismu. Tentokrát se ale do hry o moc nad světem zapojí také okultní vědátóři, kteří na svět přivolají celou řadu nemrtvých potvor. Tím se akce dost výrazně oživuje a liší od předchozího dobrodružství. A musím říct, že je to jedině k dobru věci.

Zbraňový arzenál se rozrostl o veliké množství olovo metajících zbraní a neskončil jen u nich. Narazíte také na experimentální kousky, které jsem ale popravdě řečeno příliš často nepoužíval (až na úplný závěr hry.) V klidu jsem si vystačil s běžným tichým německým samopalem, nebo se speciální útočnou puškou. Výbušniny či granáty prakticky není nutné používat, ale rozhodně v některých hektičtějších situacích přišly vhod. Dost mě překvapila obtížnost, která i na nejnižší úroveň nedovoluje delší hraní bez mého oblíbeného quick save. Stačí, když jsem se dostal do obklíčení 3 nepřátel a během 5 vteřin bylo po mě. Zdraví zde klesá rychleji, než hladina piva ve sklenici zdatného pijáka. Naštěstí s lékárničkami se v hradu Wolfenstein a jeho blízkém okolí nešetřilo.

Souboje s bossy se nesou v duchu "vystřílej všechny náboje co máš a modli se", což úplně není šálek mého čaje. O 3 roky starší kolega Half-Life se takto primitivně nehraje a hlavně příběh podává s mnohem větší grácií. Právě vyprávění příběhu, prakticky neustálé střílení bez větší hloubky a průměrné souboje s bossy dělají z Návratu do hradu Wolfenstein sice kvalitní zábavu, ale nic novátorského či dosud neviděného se ve hře neobjuve. I tak je to ale střílečka, kterou by si žádný fanda kosení vojáků s hákovým křížem na hrudi neměl nechat ujít.

Adventury jsem nikdy nemusel, ale Machinarium mě okouzlilo. Prostředí, grafické zpracování, atmosféra, logické puzzly a poťouchlé postavičky z plechu se mi zalíbily natolik, že nemohu udělit jiné než absolutní hodnocení. Jakožto adventurního novorozence mě sbírání a kombinování předmětů v Machinariu přišlo jednak naprosto logické a díky tomu bezproblémové. Do adventur jsem se nikdy nepouštěl právě z důvodu, že sbírání, kombinování a používání předmětů je podmíněno herním stylem zkus všechno na všechno. Zde nikoliv. Jakmile jsem zde něco sebral, prakticky během chvilky mi došlo, k čemu to bude potřeba. Navíc zde odpadá otravné vracení se o několik obrazovek zpět. Samozřejmě sem tam je potřeba mezi obrazovkami pendlovat, ale není to nic strašného.

Některé tužší puzzly s vypínači, tlačítky a různými rozvody jsou vytvořeny v zábavném stylu, kdy využijete vlastní představivost a logiku. Někdy to byla sice otázka štěstí, že se to či ono povedlo zprovoznit, ale to k tomu patří. Pokud všechno selhalo, využil jsem jednoduché nápovědy, kterou je možné zpřístupnit po zahrání krátké minihry s klíčem a pavoučky. Super nápad, který v situacích trochu frustrujících dokáže opět hráče vrátit do hry. Podmanivý soundtrack a některé ambientní melodie mě dostávají pořád a jsem velice rád, že jsem si pořídil sběratelskou edici.

Zatímco mi v uších ještě doznívá titulní píseň Still Alive by Lisa Miskovski, vychutnávám si pocit z maximálního herního zážitku této výjimečné hry. Naposledy jsem podobný pocit zažíval před 12 lety po dohrání Half-Life. Ano, tak dlouhá doba musela uplynout, než se mi v mechanice usadil disk s hrou, které s klidným svědomím mohu udělit hodnocení nejvyšší.

Předně Mirror's Egde je cool hra od samého začátku. Už jenom menu hry na mě působilo jako magnet. Nastavení grafiky na maximum se 4xAA, rozlišením 1920x1080 a zapnutými PhysX efekty dělá z hraní ME maximálně sexy zážitek. Miluji městská prostředí a čistou, bezchybnou až sterilní grafiku, která navíc v případě ME není jen tak na oko, ale perfektně se hodí k příběhu, který se točí kolem zdánlivě dokonalého světa a lá Big Brother is watching you! Kouzlo ME navíc tkví v perfektních světelných efektech, na kterých pracovalo specializované externí studio (Illuminate Labs). Hlavní náplní hry je parkourové pobíhání po městě (většinou na střechách), které je občas doplněno o akčnější pasáž, kdy si to musíte s nepřáteli vyřídit pěkně na férovku. Přesně tento styl mi vyhovoval. Kdyby bylo ve hře jen o trochu akce více, pak by mě souboje docela frustrovaly, ale takhle to je naprosto perfektní mišunk.

PhysX efekty jsou kapitolou sama pro sebe. Takové malé detaily jako realistické jiskry, tříštění skla, které zůstává na zemi, trhání látky/plastů, kouřové efekty, odlétávající kousky zdí po kulkách atd. Jsou to detaily, ale dělají strašně moc. U hry jako ME obzvlášť, protože akční scény jsou zde třešničkou na dortu.

ME na mě působí velice podobně pozitivním dojmem jako třeba Portal, protože v sobě kombinuje akci a puzzly. Nemusí se to zdát, ale v ME jsou puzzly dle mého názoru řešeny špičkově. Většinou se čas od času dostanete do situace, kdy se na první pohled nedá nikam dál jít, nebo nevíte, jak na to. Pak si ale všimnu támhle té trubky napříč zdmi, rozeběhnu se, běžím chvíli po zdi, otočím se, odrazím, vyskočím a chytám se trubky, ze které se následně přehoupnu dále na římsu. Elegantní řešení na první pohled bezvýchodné situace. Pohyby a vnímání vlastního těla dělá z ME dle mého názoru skutečně REVOLUČNÍ hru, ze které se další generace her budou inspirovat. (viz. Brink). Detaily jako třeba "vrávorání" Faith, když se přiblížíte k okraji budovy nebo opření rukou, když jste těsně u zdi, efektní "probíhání" dveří atd. dělají ze hraní neuvěřitelně přirozený, plynulý a příjemný zážitek. Vyprávění příběhu pomocí kreslených animací mi do hry sedělo a třebaže bych raději uvítal vyprávění přímo z očí Faith (jako v cutscénách), nevadilo mi to.

Atmosféru perfektně doplňuje soundtrack, kterému vévodí hlavní melodie Still Alive a ambientní melodie. Délka hry v mém případě dosáhla slušných 7 hodin (jen příběhová část). Uznávám, že rád se jen tak kochám grafikou, hodně pozoruji okolí, detaily level designu a také každou chvíli típám screenshoty, ale přesto, délka hry je na úrovni tzv. tak akorát. Z ME jsem nadšený, okouzlený a nemůžu se dočkat druhého dílu. Snad nebude příliš akční a snad si zachová stejnou atmosféru.

P.S. Přiložené soundtrack zdarma je parádní.

P.S.2: Systém svobodného pohybu v ME jako možnost vyskočit na místa, která jsou v ostatních hrách běžně nedostupná, bych zavedl u každé střílečky.

Je možné, že se nějaký blázen pustí do hry z roku 1997 o 13 let později? Ano, já jsem ten blázen a moc dobře vím, co dělám. MDK jsem hrál když mi bylo 13 let, tak si spočítejte, v kolika se k ní znovu vracím. :-) A stále zůstávám ohromen tou genialitou level designu a kombinací frenetické akce a komedie. Murder Death Kill je jedním z klenotů tehdejšího hraní na PC a nemůžu uvěřit tomu, že od té doby nevznikla žádná podobně kvalitní, inovativní a velmi dobře hratelná hra. Myslím tím v tomto žánru. Samozřejmě zde máme Outcast, Giants: Citizen Kabuto, Messiah či Psychonauts, přesto je MDK tak odlišná a unikátní hra, že je nelze srovnávat.

V MDK jsem prakticky nikdy neměl důvod či nutkání přestat hrát. Hra mě svým designem, atmosférou, humorem a povedeným zpracováním dokázala udržet u hraní až do samotného konce a to se prosím píše rok 2010! Jednoduchý způsob ovládání, neomezené množství základních nábojů, speciální předměty, hratelnost v mnoha případech založená na bázi miniher či mini-soubojů s bossy, vtipné podání nepřátel, skvělá animace hlavního hrdiny, střelba se zoomem, možnost plachtění vzduchem, to jsou nadčasové herní prvky, které paradoxně v dnešní době už zase ve hrách nenajdete, protože hráči jsou povětšinou zvyklí na mnohem prostší hratelnost, která je založená prakticky výhradně na horizontální hratelnosti a ignoruje fakt, že ve hrách je možné létat. A co teprve umělecká hodnota hry z pohledu level-designu, který na mě působil tak nějak retro-scifi dojmem. Tak trochu jako při sledování Střihorukého Edwarda.

MDK jsem si zakoupil na GOG.com ne z nějaké nostalgie, ale protože se zatraceně dobře hraje i dnes. Ostatní hry mohou jen závidět. Tohle je hra s velkým H a zaslouží maximální respekt.

3D akce ze staré školy, nebo prachobyčejná střílečka, která si od každého bere kousek? Spíš něco mezi a možná ani to ne. Přiznám se, že jsem v Alpha Prime viděl docela nadějně vyhlížející sci-fi akci, ale po zhruba 2 hodinách hry jsem to musel zabalit, protože hrát něco, co mě absolutně, ale absolutně nebaví, nehodlám. Na první pohled hra vypadá po všech stránkách slušně - grafika, zvuky, hudba - to vše zhruba na úrovni Dooma 3.

Jenže po chvilce jsem si všiml, že hra trpí fyzikálními bugy, kdy mi dělalo problém přeskočit i obyčejnou bednu, protože postava se jakoby na chvíli zastavila ve vzduchu. Příběh je vyprávěn naprosto dementními dialogy několika opravdu nepovedených postav, se kterými se neztotožníte ani pod vlivem LSD. Ne že by to bylo důležité, ale zdejší postavy mě vysloveně odpuzovaly od hraní. Kdyby alespoň akční část hry za něco stála. Bohužel, nepřátelé mají mušku jako Robin Hood a pokud jste v jejich zorném poli, trefí se pokaždé a já tak musel některé pasáže opakovat třeba desetkrát, aby se mi podařilo hodit granát pod tím správným úhlem, abych zlikvidoval co nejvíce robotů najednou. Když už jsem si myslel, že po Doomovi 3 nemůže být nic podobně frustrujícího, tak přišel Alpha Prime, který to celé završil ještě mizernou atmosférou, kterou alespoň Doom 3 měl. Také jsem nepochopil to zpomalení času díky hubardiu, které je víceméně nepoužitelné.

Tohle se, pánové a dámy z Black Element Software zkrátka nepovedlo. Jak jsem psal v úvodu, hru jsem nedohrál, ale nepředpokládám, že by se během dalšího hraní výše zmíněné nedostatky zlepšily natolik, že bych udělil hodnocení vyšší.

Píše se rok 2010 a já prakticky ihned po dohrání Half-Life: Opposing Force jsem se pustil do Blue Shift s nadějí, že zažiji podobně skvělý zážitek. Bohužel jsem docela zklamaný. Ani by mi nevadila ta krátkost, horší je třeba level design, který mi nějak nesedl. V kombinaci s opravdu frustrujícími logickými úkoly, kdy jsem asi 2x nevěděl, co mám udělat (možná moje chyba) mi Blue Shift přišel dost prázdný. Naopak se mi líbil úvod hry, který po vzoru Half-Lifu pomalu hráče vtahuje do děje. Jenže pak je všemu konec, běháte po komplexu a zabíjíte vojáky/emzáky, teleportujete se z místa na místo, šoupete bedničkama či sudama a vůbec je to celé takové překombinované. Také se mi zdálo, že zde nebyly snad žádné "filmové" skripty, pro Half-Life tak populární. Zbraní máte jen hrstku a třeba brouky, které jsem našel v šachtě, jsem ani nestačil použít. Zdá se mi to šité horkou jehlou a ne zrovna příliš Half-Lifovské. Nepřátelé jsou podivně namícháni a příliš častá livkidace headcrabů také omrzí velice brzy. Zombíci se ve hře vyskytnou jen párkrát, což je škoda. Za to plyvače fujtajblu (Bullsquid) či bleskující Vortigaunty potkáte na každém kroku. Škoda, mohlo to být o kus lepší.

K Opposing Force jsem se pořádně dostal až nyní, po 11 letech od vydání a musím říct, že zábava je to stále i po těch letech prvotřídní. Level design se povedlo skloubit tak, aby hráč skutečně cítil, že je na dosah Gordona Freemana. Jenže G-Man si tak jako s Freemanem pohrává i se seržantem Shepardem, za kterého hrajete. Zcela úmyslně jsem šel s obtížností na easy, aby hra pěkně odsýpala a musím říct, že sem tam je i tato obtížnost docela náročná. Především Black Ops dokáží až neuvěřitelně nas*at a v duchu jsem si říkal, proč jsou ty zbraně proti nim tak neúčinné (kromě těžkého kulometu). Naštěstí taktika Quick Save + Quick Load stále funguje nejlépe. Výběr z arzenálu je snad ještě větší než u Half-Lifu a do ruky se vám dostanou od kulometů, sniperky a pistolí také kousky z dílen emzáků a není jich zrovna málo. Logické úkoly a jeden boss tuším v kombinaci s přitahováním se emzáckým jazykem ke zdi se mi zamlouvaly. Opposing Force patří mezi ty datadisky, které slupnete jako malinu a jste nasycení. Což se o Half-Life: Blue Shift bohužel říci nedá.

Nepamatuji si, že bych někdy u válečné FPSky zažíval slastný pocit z poctivé hratelnosti a zároveň mě mrazilo v zádech z faktu, že takto to ve skutečnosti bylo. Brothers in Arms je dle mého názoru vrcholnou kombinací akce a dokumentu. Zároveň přináší strategický prvek, kdy ovládáte dva tými - jeden tým nepřítele ochromí a druhý tým vyráží na zteč přímým útokem. Je to geniálně jednoduchá kombinace, která ve spojení s absolutně bezproblémovým vydáváním těchto rozkazů jediným tlačítkem činí z hraní BiA zcela plynulou záležitost bez toho, aniž byste museli cenné vteřiny přemýšlet, co máte stisknout. Dalším strategickým prvkem je zapauzovaný pohled z ptačí perspektivy, který využijí především ti, kteří hrají na vyšší obtížnost. Snadno odhalíte nepřátelské pozice, zvolíte taktiku a vhodný manévr. Tzv. obcházení nepřátel je strategie, která se reálně používala. To je asi hlavní rozdíl oproti běžným válečným 3D akcím, které sází většinou na bleskové reflexi a přesnou mušku. V BiA mě někdy trošku štvalo, že i přesná střelba na nepřítele, který je schovaný za překážkou byla k ničemu. Umělá inteligence zkrátka takto schovaného vojáka brala jako za nezabitelného a rozhodně tzv. pixelhuntové hráče tato fíčura nepotěší. Na druhou stranu je to dobře. Využívání taktiky je proto nezbytné a ačkoliv by v jiné střílečce přesné míření na lehce vyčnívající hlavu nepřítele pro něj znamenalo jistou smrt, zde tomu tak není z čistě hratelnostních důvodů.

BiA rozhodně není vhodnou hrou pro milovníky Rambo stylu. Někdy jsem jen tak zkusil naběhnout na nepřítele a doufal v zázrak. Z 90% se jedná o sebevraždu a jen vyjímečně přežijete se zdravím jen tak tak. Graficky se mi hra líbí a ačkoliv by si určitě třeba postavy zasloužily více detailů, celkově to zas až tolik nevadí. Prostředí je velmi reálné a od ostatních stříleček se liší tím, že navazuje na sebe. Za postavu seržanta Bakera totiž odehrajete 8 dní, které ztrávíte na poměrně malém území, jak záhy zjistíte z přiložených dokumentů. Ano, dokumentů, které ze hry dělají nevšední zážitek. Na každou obtížnost se vám totiž po dohrání odemkne bonusový materiál, který doporučuji prohlédnout. V tomto ohledu jsem trošku zašvindloval a po dohrání si stáhl upravené soubory, které odemykají všechny bonusy. Doporučuji udělat to samé, stojí to za to. V těchto bonusových materiálech vývojáři z Gearboxu poodhalují, jak vlastně vývoj takovéto hry probíhá a co to všechno obnáší. Kromě toho se dozvíte zajímavé informace z dobových dokumentů, které se týkají vaší mise. Hlavní postavy ve hře, náplň úkolů, prostředí, zbraně a podmínky vychází ze skutečné události a o to více mě hra fascinuje. Některé dokumenty přinášejí neuvěřitelné svědectví, kdy např. dvoučlenný tým americké jednotky prochází vesnicí dům od domu a během krátké chvíle postřílí více jak 30 německých vojáků. Člověk má z toho husí kůži. K tomu si přidejte velice emotivní soundtrack, kdy už jen hlavní melodie v menu u leckoho vyvolá dojetí a máme zde hru, které se jen tak nic nevyrovná. Je pravda, že hratelnost po čase působí trochu stereotypně a hře tak trochu chybí spád dnešních moderních naskriptovaných stříleček, ale jako celek je BiA mistrovské dílo, které si za svoji přidanou hodnotu v podobě bonusových materiálů zaslouží velmi vysoké hodnocení. Gearbox odvedl poctivou práci a je vidět, že do vývoje hry vložil kus srdce. Kéž by takto poctivě pracovali také ostatní vývojářské tými. Docela jsem zvědavý na BiA: Hell's Highway.

P.S.: Ve složce, kde máte hru nainstalovanou najdete také soundtrack ve formátu .ogg, doporučuji někam zkopírovat či vypálit, poslouchá se dobře.