Podobně jako RDR2, CB77 a Elden Ring, this fucking game never ends. Mainstream doveden do maxima. Tam, kde se však oni topí v adventuře, Baldurova Brána 3 zvládá i RPG a v celku normální vývoj postavy. Hráče to pěkně vede za ruku aby nic nerozbil, nicméně, že udrželi všechny ty podmínky v soudržném stavu, v tak obrovské hře, musela být pro designéry neskutečná fuška. Respekt.

Hrál jsem jako narativně adekvátní Druid, po boku dva tanky, Lae'zel a Karlach, Astariona se Shadowheart pro bonusy, prokletí a blbnutí s prostředím. Původně byl plán využít Galea jako skleněnej kanón, ale čajíčkář mi na střední obtížnost furt chcípal. Wyll mi přišel k prdu. Rozdal jsem si to samozřejmě s Jenevelle Hallowleaf (jméno pro přátele) a když se nikdo nekoukal i s Astarionem. Životem těžce zkoušená srdíčka se sklony k masochismu jsou moje gusto. Přísně odmítl Lae'zel i Karlach. Tohle kombo staromódního sado-masa bez záchranného hesla a americkýho pick-upu s podomácku svařeným dvanáctiválcem, by moje Broskev (jméno mé druidky) nerozchodila.

Příběh je tradiční ad - hoc jak prase. Nejvíc pobavil obrat, kdy si parazity začnete sami strkat do mozku. Dějově ekvivalent jak kdyby si v Pánovi Prstenů družina řekla, že moc Prstenu musí využít k jeho zničení, doletěla na orlech k Orodruině, tam vyrobila dalších 89 Prstenů moci, na každý prst jeden, letěla zpátky do Roklinky, načež se opět vydala na cestu do Mordoru pěšky, ve snaze všech 90 Prstenů moci zničit.

Kromě zastaralého inventáře zmíním z výtek jen save scumming. Je mi jasné, že každá druhá lama měla na konci bez přehánění tisíce save slotů, což hru na jednu stranu trivializuje, na druhou je kvůli věčným loadingům úmorná. Larian si díky tomu mohl dovolit trochu přitopit pod kotlem, místy je hratelnost i hardcore, ale měli to víc podchytit. Omezit při kostkách, v soubojích a na jednotky, které se otevřou po odpočinku v táboře nebo něco takového.