South of MIdnight je v jádru lineární 3D plošinovka s jednoduchým skilltree, souboji v arénách a několika boss fighty. Pohyb je trochu "klanky" s pár otravnými mechanikami (výbušné houby), ale platforming hezky plyne a není nijak otravně náročný. Souboje a celý skilltree jsou naprosto zbytečné a zábavné asi tak prvních 10 minut. Pozitivní je, že ke konci hry už je hráč tak mocný, že jimi jen tak profrčí. Postava se občas zasekne v objektu prostředí a je třeba ukončit hru a nahrát checkpoint. South of Midnight je ale i přes všechny tyto problémy jedinečný zážitek, který bezpochyby stojí za 10 hodin stráveného času. Odmění se úžasným soundtrackem, vizuálem a zajímavým příběhem. Hlavní hrdinka Hazel putuje fantaskně malebným světem bažinatých oblastí povodí ne nepodobnému Mississippi známému z románů Marka Twaina. Hledí svoji matku a přitom rozplétá tragédie a hluboká psychická traumata místních obyvatel. Živí tvorové jsou jakoby vyřezávané loutky se stop motion animací (Hazel se pohybuje plynule). Atmosféra dokáže být navzdory pohádkovému zpracování děsivá až horrorová, zejména i díky hudbě složené z jak jižanských zpívaných písní s příběhovými texty tak z atmosférických instrumentálních melodií. Hudba nedoprovází hru, je její součástí. Příběh myslí na drobnosti, jako že Hazel závodně běhá, což zdůvodňuje její rychlý a umný pohyb.

Dávám 100 procent a dal bych i víc... Netušil jsem, že ve svých téměř 50 letech z nichž cca 40 jsem strávil hraním videoher, najdu nejlepší hru svého života v "hopsačce". Dosud jsem povařoval za nepřekonatelné první Dark Souls.

Druhý Ori vyleštil vše geniální z prvního dílu, přidal pár systémů z Hollow Knighta a vytvořil umění. Hudba, vizuál, příběh, gameplay spolu harmonicky plynou a vyvolávají obsesivní potřebu hrát. Opět jde převážně o pohyb, náladu, zážitek. Souboj ač výborně zpracovaný není nijak náročný ani důležitý. Vše jde hladce, zábavně, krásně do sebe zapadá a na konci zůstává pocit něčeho výjimečného a strach, že toto se už nebude nikdy opakovat.

Zkuste to!

Čerstvě dohráno a nemám slov, naprostá audiovizuální fantazie, dojemný příběh a gameplay, který až na nějaké ty frustrující pasáže nepustí. Hru jsem před několika lety rozehrál v gamepassu, ale odradila mě obížnost, nicméně jelikož děti právě hrají Hollow Knight a HK: Silksong, namotivovalo mě to opět zkusit nějakou tu metroidvanii. Tak jsem se k Orimu vrátil. Hru zhltl jedním dechem a po dokončení chtěl víc. (Ano, právě hraju dvojku a ta se zatím hraje ještě lépe). 

Nepamatují žádnou jinou hru s tak malebnou a strhující atmosférou. Hudba a ručně "malovaná" grafika je strhující na první dobrou. Celou herní dobu se budete kochat živým světem a krásným melancholickým příběhem.

Hra je obtížná, gameplay není postaven na soubojích s nepřáteli, ale na precizním pohybu po světe. Soubojový systém je velice jednoduchý a nepřátelé jsou víceméně jen prostředkem k pohybu. S tím souvisí skvěle pojatí bossové, kdy jsou několikafázové souboje proti obřímu healthbaru nahrazeny časově omezenou složitou (hodně) překážkovou dráhou. Párkrát jsem málem prohodil ovladač monitorem, ale ten pocit když to dokážete... :) a bezešvě to zapadá do příběhu.

Jinak jde o klasickou metroidvanii s dostáváním se na nová místa pomocí nově objevených dovedností, ale atmosféra a zpracování povyšuje tuto hru do nejvyšších sfér. Je to zážitek.