Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Drakensang: The Dark Eye

  • PC 75
Jeden čas se zdálo, že dojde k obnovení klasických erpégéček ve stylu Baldur's Gate, byť v novém kabátku. V rychlém sledu vyšly tři úspěšné pokusy, které jsou si v mnoha směrech podobné: Witcher (2007) , Drakensang: The Dark Eye (2008) a Dragon age: Origins (2009). Naděje staromilců však nebyly naplněny. Pokračování Witchera (W2) nebylo ani tak erpégéčkem, jako spíš akční adventurou, z dvojky Dragon age se stala tupá kdylička s hejny enemáků, kteří se vám v několika vlnách zhmotňovaly za zadkem. Drakensang se sice dočkal pokračování (či spíše předkračování) , které je v jistých směrech lepší než první hra, pak ale zmutoval v online click-festu. Časy klasických RPG her se tenkrát nevrátily - a nejspíš se nevrátí nikdy.

Ve srovnání se svými sourozenci (W1, DA:O) vypadá Drakensang: TDE jako chudý příbuzný. Což ale nemusí být na závadu, protože chudoba cti netratí , že ano. Kdybych měl D:TDE charakterizovat jediným slovem, řekl bych, že je... melancholický. Prostě melancholický. S partičkou archetypálních individuí se procházíte kvetoucími lučinami, stinnými lesy, výstavnými středověkými městy, zaprášenými pivovarskými sklepy, páchnoucími (ale malebnými) bažinami, do toho hraje melancholická hudba... a často se stane, že na vás minutu nebo dvě reálného času nezaútočí žádné potvory. Prostě jen chodíte sem a tam a kocháte se přírodou či architekturou. Grafika mi opravdu sedla (hrál jsem s high texture packem), je hodně stylizovaná, nadčasová a... melancholická. V exteriérech jako by pořád trvalo jedno a to samé odpoledne na konci léta, čemuž odpovídá i slavnost sklizně jablek ve městě Tallon, které navštívíte v pozdějších fázích hry. Pokud jste melancholicky založení, tak tohle je hra pro vás.

Nechme ale melancholie, věnujme se negativům. V názorech tady na DH jsem se dočetl, že hra je příliš těžká. S tím musím nesouhlasit. Hra je poměrně lehká, ale vší silou se vám to snaží pořádně ztížit. Bodíky zkušeností můžete investovat do vlastností (síla, odolnost a tak dále, je jich 8), schopností, ovládání zbraní, bojových komb a kouzel (pokud má postava magický talent). Tady je na místě obezřetnost, pořádně si rozmyslete, kam bodíky vrazíte, protože jich není nekonečné množství. Když jsem hrál D:TDE poprvé (dávno, dávno tomu) , udělal jsem z hlavní postavy všeuměla, který stahoval kůže, sbíral bobule, vařil léčivé čajíčky, fáčoval zranění, lockpickoval zámky, deaktivoval pasti, brilantně hovořil s enpécéčky... a v pozdějších fázích hry se věčně válel v kómatu, zatímco zbytek družiny s veselým smíchem kydlil potvory.

Bez většiny schopností se prostě obejdete. Sice se ochudíte o "roleplay", ale tím, že body vrazíte do kydlicích schopností, si značně si usnadníte bojovou část. Například "etiketa" je očividně k ničemu. Zbytečné je i stahování zvířat nebo obchodní dovednosti, protože s financemi nikdy nebudete mít problém. U výroby zbraní a lektvarů se nevyhnete nízkým úrovním dovedností (vaření čajíčků, výroba šperháků a lepších šípů), ale rozmyslete si vyšší úrovně, protože investice bodíků roste exponenciálně. V pozdějších fázích hry, když z družiny vyhodíte zlodějku, se vyplatí lockpickování , ale deaktivace pastí je celkem k ničemu. Přes past pošlete Forgrima, pak mu pofoukáte bebí a je to. Bodíky raději vrážejte do vlastností (každé povolání má klíčové vlastnosti a ostatní, třeba charisma u bojovníka, jsou na nic), zbraňových dovedností (je záhodno rozvíjet jedinou zbraňovou dovednost), bojových komb a některých kouzel. Část kouzel je již tradičně k ničemu a jen menší část je užitečná. Důležité jsou (jak už tady padlo) "železné nervy" (wilpower) a pro dokončení některých qestů je nutné posílit "prohnaný jazyk".

Boje se dají vyhrát pomocí dvou jednoduchých taktik. Zprvé musíte důsledně uplatňovat taktiku "všichni na jednoho", což je využití (nebo možná zneužití) komplikovaného bojového systému s bonusy a penalizacemi, který tady nebudu rozebírat. Za druhé využívejte toho, že se družina pohybuje jako celek Pokud vaši svěřenci dostávají na budku, utíkejte s jednou postavou tak daleko, až o vás potvory ztratí zájem Zbytek zmlácené (a omráčené) družiny se přiteleportuje k přeživšímu. Zraněné obvážete a vyléčíte, vrátíte se na místo prohrané bitvy a ukážete nepříteli, zač je toho loket.


Teď něco k najímatelným postavám: po herním světě se pohybuje vaše alter ego a tři kompaňoni. Ostatní parťáci na vás čekají ve vaší rezidenci (až ji získáte). Postav zařaditelných do party je asi deset, nebo možná více. Potíž je v tom, že téměř polovinu hry odehrajete s družinou, kterou vám hra nadiriguje. Vytrénujete ji, vyzbrojíte, ošatíte , zvyknete si na ni a pak už ji nechcete měnit. Osobně jsem dohrál až do konce s Rhulanou a s Forgrimem. Někdy před polovinou hry jsem vyměnil zlodějku za Gwendalu, která střílí z luku, léčí, hází blesky, vyvolává zvířecího společníka a je na ni pěkný pohled. Její "speak, friend," se mi nikdy neomrzelo. Nečekejte ale žádné výrazné a propracované charaktery - ani u společníků, ani u NPC. Vše je zjednodušené až archetypální. Rhulana je napružená Amazonka chtivá boje a slávy, Forgrim je srandovní trpaslík se zálibou v pivu, Gwendala stále mluví o tom, jak jsou lesy pěkné a města smutná. Jediný, kdo trochu vyčnívá a koho si opravdu zapamatujete, je dementní mág Rakorium (NPC).

Nakonec k příběhu. Ten je značně zmatený. Nejprve vyšetřujete záhadné vraždy a pak, když se nachomýtnete někam, kde jste ani nemuseli být, jste poslání na "dračí výpravu", která se opakuje jednou za 87 let. Výprava probíhá ve stylu ruské pohádky "Jdi tam-nevím kam, přines to-nevím co", což v dialozích opakovaně komentuje i hlavní hrdina. Časem se ledacos vysvětlí, ale ve skutečnosti se jedná o dva navzájem nesouvisející příběhy. Když zapomenete splnit dlouhodobý úkol Pro hrst dukátů, tak se ani nedozvíte pointu.


Musím pochválit češtinu, která je, jak jsem slyšel, přeložená z ukecanější německé verze a nikoliv z osekané anglické. Autoři češtinu opravdu vymazlili a opatřili připomínkami a poznámkami ze světa Das Schwarze auge.

Doba hraní: teď jsem to prošel za nějakých 30 hodin (odhadem), ale jen proto, že jsem se vyvaroval zákysů, které mě potrápily minule. Není žádnou ostudou (domnívám se) podívat se do návodů. V češtině asi nic není, ale v angličtině toho najdete na internetu dostačující množství.
+14