Surrealismus – specifický to umělecký žánr. V minulosti vládnul především na plátně. Postupem času si ho ale osvojil slavný Švýcar Giger, aby ho povýšil na biomechanický. No a aby toho nebylo v dnešní pokroucené době málo, žánr se opět posunul, vyvinul a tentokrát vládne u počítačových her. Děsí, ale zároveň uchvacuje. A to vše v prostředí herního žánru nejklasičtějšího – plošinovky. Navíc zde v rámci druhého dílu série Little Nightmares, který mi v některých ohledech přijde lepší, než díl první.

Do hry jsem byl zatažen především z důvodu letošní Herní výzvy. Little Nightmares je sice hra atmosférou a prostředím naprosto úchvatná, ale hrát ji je zároveň tak trošku i tryzna. Jestli totiž něco této hře nechybí, tak je to děs, hrůza a strach ze všeho, co Vás děsilo, když jste byl maličké dítko.

Zde se tedy pro změnu zhostíte role malého chlapce Mona. Ten má na hlavě papírový pytel. Asi aby ho to okolí tak vehementně neděsilo. Stačí, že dostatečně děsí nás. Nicméně ten hned z kraje příběhu nepříběhu objeví hrdinku z prvního dílu – Six, kterou zachrání ze spár jakéhosi lovce. Říkám příběh nepříběh, protože dostat se do jádra děje je zde opravdu velice složité a chvíli trvá, než pochopíte souvislosti. Většinu času jsem jen sledoval ten surreálně neskutečně zlý svět a postupoval jím dál. Skrz nové lokace – bažiny, nemocnici, školu. Všechny místa, ve kterých u dětí může bujet strach. Podpořený postavami, jejichž pohyb Vám ve stínohře nebude dělat dobře a budete doufat, že jakýkoliv Váš pohyb v onom prostředí nepřijde vniveč a vy ho nebudete muset opakovat.

Jedná se totiž o klasickou plošinovku z pohledu z boku, nicméně v trojrozměrném prostředí, takže se občas stane, že budete muset něco, co nejde přeskočit, obejít a celkově budete s tím třetím rozměrem muset umět pracovat. Některé útěky od nepřítele jsou totiž na setinu vteřiny a pokud to nestihnete, lokace se bude opakovat a Váš strach se bude stupňovat.

Není moc, co by se hře v rámci žánru dalo vytknout. Její délka je tak akorát. Prostředí je opravdu neskutečně temné, ponuré a depresivní. Není na něm vlastně ždibíček světlého místa. A pokud se náznak objeví, okamžitě ho hra zadupe do země. Zároveň je to ale zážitek. Zážitek, se kterým se každý den nesetkáte. Pravda, ne, že byste ho museli úplně vyhledávat. Pokud se tak ale stane, věřím, že pak na něj nikdy nezapomenete, protože hra dělá všechno proto, aby se Vám vštípila do dlouhodobé paměti a tam děsila v nočních můrách kdykoliv, kdy ji to, byť jen, napadne.