„Budem se přetlačovat.”
„Ne.”
„Ha, bojíš se, že jsem silnější!?”
„No, hlavně v pase.”
Bud Spencer a Terence Hill jsou jedni ze strůjců mé lásky k filmům. Doteď si pamatuji, jak jsem jejich filmy hltal, jeden za druhým, bavil se bitkami, hláškami, prostředím, pohodovou atmosférou, ale hlavně pravým chlapským přátelstvím, které sahalo i za hranice filmové. To všechno byli Bud Spencer a Terence Hill a mám pocit, že druhá podobná dvojka tu v naší galaxii už nikdy nebude.
Co ale pořád může v rámci této dvojky překvapit, tak to je například herní scéna. Tam vysloveně nepotřebujete je dva, aby Vám hra nahodila nostalgickou žílu na čele, pár kapek potu z takového toho pocitu před absolutní euforií a hlavně pár hodin radosti nad dobře stráveným časem u krásných filmových vzpomínek s těmi dvěma.
„Nerad odcházím bez placení. Koneckonců, nejí se tu špatně.”
„To jo, ale obsluha je mizerná.”
Italští tvůrci to tady pojali se vší úctou a pokorou. Udělali, co udělat mohli a udělali to dobře. Vytvořili takovou tu automatovou plošinovku s dvěma bitkaři, kde u jednoho stroje můžete hrát za oba dva a radovat se z každé rány, která padne na úrodnou půdu. K tomu připravili jednoduchý příběh, který je zplácnutý z pár jejich filmů a celé to dohromady tak krásně pasuje, že Vás to od začátku do konce nekonečně baví. Pravda, hra to dlouhá úplně není, ale ty pocity, co tu vyloudí, jsou totálně k nezaplacení. Moc rádi si tak připomenete ty největší pecky, mezi které určitě patří právě Jestli se rozzlobíme, Kdo najde přítele, najde poklad, Superpolicajti z Miami a další.
„Vanilka , Tutti frutti , kávová , karmelová.”
„Dej mi pistáciovou.”
Hra pracuje i s některými hláškami z filmu, k tomu Vám neustále hraje hudba z těch filmů, která je i na dnešní poměry filmového soundtracku prakticky epická a geniální. No a celé je to zaobalené do hezkého 16 bitového hávu, který je dnes zatraceně v módě a pořád se ta móda zuby nehty drží. No, pro nostalgika jako jsem já, je tahle hra země zaslíbená, ze které jsem se nechtěl dostávat. Konec je sice záhy, misí je pár a snad každá druhá je zakončená nějakým ultra bossem a tak Vám po chvíli stejně zbyde pohled na ty dva a nekonečně veselá hudba z filmů při jejímž poslechu píšu (hra nabízí i jukebox, u kterého jsem pár desítek minut zkejsnul) i tento komentář.
„Přečtu ti budoucnost. Umím číst z lidské dlaně.”
„Kdybys uměl číst z mé dlaně, věděl bys, že se mnou si nesmíš zahrávat.”
Tato hra má přesně to, o čem jsem snil od té doby, co jsem o ní věděl. Jen to chvíli trvalo, než jsem se k ní dostal. Je to přesně ta bojovka, co ocení především fanoušci ústřední dvojice. Také je to ale asi jedna z nejlepších her s filmovým základem, co jsem měl dosud možnost hrát. Prostě a jednoduše, tenhle herní počin se povedl a myslím si, že by si ho měl zahrát každý, kdo s Budem a Terencem prožil dětství. Ještě, že už je na cestě dvojka...
„Ne.”
„Ha, bojíš se, že jsem silnější!?”
„No, hlavně v pase.”
Bud Spencer a Terence Hill jsou jedni ze strůjců mé lásky k filmům. Doteď si pamatuji, jak jsem jejich filmy hltal, jeden za druhým, bavil se bitkami, hláškami, prostředím, pohodovou atmosférou, ale hlavně pravým chlapským přátelstvím, které sahalo i za hranice filmové. To všechno byli Bud Spencer a Terence Hill a mám pocit, že druhá podobná dvojka tu v naší galaxii už nikdy nebude.
Co ale pořád může v rámci této dvojky překvapit, tak to je například herní scéna. Tam vysloveně nepotřebujete je dva, aby Vám hra nahodila nostalgickou žílu na čele, pár kapek potu z takového toho pocitu před absolutní euforií a hlavně pár hodin radosti nad dobře stráveným časem u krásných filmových vzpomínek s těmi dvěma.
„Nerad odcházím bez placení. Koneckonců, nejí se tu špatně.”
„To jo, ale obsluha je mizerná.”
Italští tvůrci to tady pojali se vší úctou a pokorou. Udělali, co udělat mohli a udělali to dobře. Vytvořili takovou tu automatovou plošinovku s dvěma bitkaři, kde u jednoho stroje můžete hrát za oba dva a radovat se z každé rány, která padne na úrodnou půdu. K tomu připravili jednoduchý příběh, který je zplácnutý z pár jejich filmů a celé to dohromady tak krásně pasuje, že Vás to od začátku do konce nekonečně baví. Pravda, hra to dlouhá úplně není, ale ty pocity, co tu vyloudí, jsou totálně k nezaplacení. Moc rádi si tak připomenete ty největší pecky, mezi které určitě patří právě Jestli se rozzlobíme, Kdo najde přítele, najde poklad, Superpolicajti z Miami a další.
„Vanilka , Tutti frutti , kávová , karmelová.”
„Dej mi pistáciovou.”
Hra pracuje i s některými hláškami z filmu, k tomu Vám neustále hraje hudba z těch filmů, která je i na dnešní poměry filmového soundtracku prakticky epická a geniální. No a celé je to zaobalené do hezkého 16 bitového hávu, který je dnes zatraceně v módě a pořád se ta móda zuby nehty drží. No, pro nostalgika jako jsem já, je tahle hra země zaslíbená, ze které jsem se nechtěl dostávat. Konec je sice záhy, misí je pár a snad každá druhá je zakončená nějakým ultra bossem a tak Vám po chvíli stejně zbyde pohled na ty dva a nekonečně veselá hudba z filmů při jejímž poslechu píšu (hra nabízí i jukebox, u kterého jsem pár desítek minut zkejsnul) i tento komentář.
„Přečtu ti budoucnost. Umím číst z lidské dlaně.”
„Kdybys uměl číst z mé dlaně, věděl bys, že se mnou si nesmíš zahrávat.”
Tato hra má přesně to, o čem jsem snil od té doby, co jsem o ní věděl. Jen to chvíli trvalo, než jsem se k ní dostal. Je to přesně ta bojovka, co ocení především fanoušci ústřední dvojice. Také je to ale asi jedna z nejlepších her s filmovým základem, co jsem měl dosud možnost hrát. Prostě a jednoduše, tenhle herní počin se povedl a myslím si, že by si ho měl zahrát každý, kdo s Budem a Terencem prožil dětství. Ještě, že už je na cestě dvojka...
Pro: Fantastické brnkání na nostalgickou strunu mého dětství. Bud Spencer a Terence Hill jsou pro mě životní legendy a tato hra mi vyloudila nejednou úsměv na rtu při jejím hraní.
Proti: Jejím největším problémem je, že jí je málo a ještě je krátká. Jinak má všechno, co je potřeba, aby Vám bylo hezky. A ano, uznávám, ovládání stálo trošku za prd. A nelze změnit.