Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

HeXen: Beyond Heretic

  • PC 95
Asi se mnou bude tento názor sdílet jen minimum lidí, ale musím říct, že Hexen považuji za vůbec nejlepší hru na Doom enginu, která v mnoha ohledech překonává i proslulý Doom. Přitom moje první seznámení se s Hexenem skončilo někde ve čtvrté úrovni, kde jsem ani za nic nebyl schopen se vypořádat s velkým množstvím pastí. Teprve postupem času jsem se k Hexenu vrátil vyzbrojen trpělivostí a dostatkem času. Ukázalo se, že pokud se do hry zakousnu a jsem připraven na častý save/load, jde o skvělou zábavu.

Jak říká podtitul Hexenu, hra navazuje na události v Hereticu a využívá námět, příběh i řadu předmětů či nestvůr. Hexen v důsledku překonává Heretic na všech frontách – je větší, spletitější, atmosféričtější, zábavnější, těžší… a umožňuje skákat! Zároveň od čisté FPS střílečky klouže k RPG a adventuře. Může to znít divně, ale prvky obou žánrů jsou zastoupeny jen v minimálním měřítku, takže je Hexen nadále především střílečkou, jakou byl i Heretic.

Hexen představuje syrový fantasy svět, který navzdory zastaralé grafice, působí velmi dobře. Tomu napomáhá perfektní ozvučení prostředí jako třeba pískání netopýrů, bublání bažiny, či bouřka. Systém úrovní viděný v Hereticu byl změněn a hra nabízí 5 epizod, přičemž úrovně v epizodě jsou navzájem propojeny sítí portálů. Hráč tak může přecházet z úrovně do úrovně, sbírat další předměty a především otevírat cesty dál. Výsledkem každé epizody je spletitá pavučina úrovní, kterou nedoporučuji procházet jinak než na jeden zátah – jen tak udržíte v hlavě celou epizodu. Hledání klíčů a také toho co a kde se po stisknutí spínače změnilo, je nedílnou součástí Hexenu, avšak není to tak hrozné, jak to vypadá. Spínače jsou hlavně dvojího druhu – jedny mění věci v dané úrovni, druhé mění úroveň jinou a hráč je vždy upozorněn na to, kde se něco změnilo. Stačí být pozorný, využívat mapu a počítat s tím, že důležité věci jsou k nalezení i na místech, které by takový Heretic označil za tajnou oblast. Přesto nemůžu říct, že hráč se bloudění vyhne, protože stačí něco přehlédnout a je průšvih. No, a aby vám při bloudění úrovněmi nebylo smutno, čas od času se pár monster spawne. Tohle považuji za jeden z největších neduhů hry, neboť když pátrám po cestě dál, nechci být neustále rozptylován novými a novými monstry.

Design úrovní nabízí typická prostředí v rámci temné fantasy – jsou tu jeskyně, lesy, hrady, hřbitovy a další. Každá úroveň má jedinečnou tematiku, je líbivá a povětšinou v ní nehrozí nuda. Level design je tak obrovským plusem Hexenu, ale tím je i výběr charakteru…

Hráč se může zhostit role válečníka, klerika a mága, přičemž každý má trochu odlišné vlastnosti, jiné zbraně, jiné funkce některých předmětů a na každého čeká ve světě Hexenu pár odlišností. Navíc každý charakter v průběhu hry sbírá části speciální zbraně, která má skutečně masový potenciál ničení. Díky různým charakterům Hexen vybízí ke znovuhratelnosti anebo k použití cheatu SHADOWCASTER, který změní povolání, přičemž vám nechá všechny předměty. Kvůli velmi malému počtu zbraní (4 pro každého) jsem cheat využíval vždy na počátku kapitoly. Myslím, že by hře neuškodilo, kdyby v každé kapitole a třeba jen a pouze v tajné úrovni, byl k dispozici předmět na změnu charakteru.

Pak tu máme monstra, kterážto jsou velmi pěkně vykreslená, ale těch běžných zmetků budete potkávat asi 10 druhů, což není vzhledem k délce hry mnoho. Na druhou stranu jsou monstra dosti specifická a hlavně na ně platí různá strategie, kterou však ne každý charakter dokáže maximálně aplikovat. Zatímco takovou skupinu kentaurů sundá klerik pomocí zelené lahvičky bez sebemenších obtíží, bojovník bude mít problém, neboť se jim bude muset postavit přímo. Na tomto příkladě je vidět, že z Hexenu se stane královská zábava ve chvíli, kdy seženete dva kamarády na Coop. Bojovník, Klerik a Mág se budou výtečně doplňovat a nebude nouze ani o porci taktiky, neboť předměty na mapě jsou pro všechny společné a třeba takovou zelenou flašku (Flechette) každý charakter využije jinak. Je to divné, ale Hexen je jedna z nejlepších kooperativních her, co znám.

Zaměřím se ještě na jednotlivé postavy a dále na mé dojmy z kapitol… Sice to bude dlouhé, ale co na tom.

Bojovník
Bojovník je patrně druhou nejlepší postavou, která vyniká ve velkém množství brnění, v rychlosti pohybu i ve zdraví. Jeho nevýhodou je druhá zbraň (Timon‘s Axe), která může ublížit jen na malou vzdálenost. Celou první kapitolu tak bojovník čelí nutnosti dostat se nepříteli k tělu, což je u střílejících nepřátel obtížné. Pokud však přetrpíte první kapitolu, seženete výtečné bojové kladivo (Hammer of Retribution), jehož střely jsou velmi účinné a ještě vybuchují. Výhodou bojovníkových zbraní je, že i když jim dojde munice, můžete s nimi útočit na blízko. Na druhou stranu má bojovník jen jednu běžnou střílející zbraň, což bývá problémem. Bojovníkovou speciální zbraní je meč (Quietus) vrhající řadu střel – dobrá, leč na poměry ostatních charakterů nejslabší speciální zbraň.

Klerik
Tuhle postavu považuji za vůbec nejlepší. Jeho druhé zbrani (Serpent Staff), která umožňuje se léčit a navíc spotřebovává jen minimum munice, se máloco vyrovná. Krom toho Klerik má i nejlepší funkci zelených lahví – vypouští plyn, který trvale zraňuje. Klerik v podstatě nemá jedinou výraznou slabinu a díky tomu je nejuniverzálnějším charakterem. Jeho speciální zbraň (Wraithwerge) vypouští duchy, kteří sami vyhledají a zničí nepřítele. Mohou se však obrátit i proti hráči.

Mág
Mág má tu smůlu, že je slabý, pomalý a jeho zbraně hrozně žerou munici. Je zvláštní, že mágova první zbraň (Sapphire Wand) je díky neomezené munici užitečná až do konce hry. Naopak mágova druhá zbraň (Frost Shards) je skoro k ničemu, neboť má ohromný rozptyl a zmrazit obyčejného Ettina vyžaduje cca 3 přímé střely. Speciální mágova zbraň, kterou je magická hůl (Bloodscourge) střílí projektily, jež se zaměřují na nepřítele, což je užitečné. O to horší je mágovo využití zelené lahve, které je totožné s bombou v Hereticu – položí se a po chvilce vybuchne. Hrát za mága bych určitě nedoporučil začátečníkovi, ale pro zkušeného hráče jde o slušnou výzvu.

1. Seven Portals
Už první kapitola, vlastně už první mapa ukáže, že Hexen si zakládá na spoustě pastí, kterými může být padající strop, díry v podlaze, střílny, láva i další věci. Prostředí první kapitoly s těmito věcmi nešetří a tak nebezpečí nespočívá jen v monstrech. Navzdory spoustě spínačů je Seven Portals přehledná kapitolka a to díky velké odlišností mezi úrovněmi. Tajnou úroveň není těžké odhalit a ona samotná nabídne náhled do kapitoly příští a to nejen prostředím, ale též novými monstry a předměty. Vzpomínám, že po nalezení Disc of Repulsion jsem myslel, jakou úžasnou vzácnost to nemám. No a pak to použiji a jediný výsledek je v tom, že jsem odstrčil dotěrného nepřítele… Trochu zamrzí, že na konci epizody není žádný boss, ale oni bossové nejsou zrovna silnou stránkou Hexenu (ostatně jsou jen tři).

2. Shadow Wood
Tuhle kapitolu považuji za nejnepřehlednější a to jednak kvůli velkému množství klíčů, ale též kvůli samotným mapám, které jsou mnohdy spletité a zamotané. Na druhou stranu taková bažina (Darkmere) je skvělá mapka s perfektní atmosférou, kterou netvoří jen nebezpečné bažiny, ale i mlha. Tajná úroveň je specifická nutností rychle zabíjet nepřátele – jen tak má hráč šanci získat bonusy a odemknout tajnou úroveň ve čtvrté kapitole. Boss epizody je něco na způsob létajícího draka. Zatímco za mága a klerika je snadné ho zabít, bojovník bude mít potíže…

3. Heresiarch’s Seminary
Přehledná a pohodová kapitola, která je rozdělena do dvou částí. V té první se sbírá osm drahokamů, v té druhé se hledá devět spínačů. Na konci se opět představí boss a to čaroděj Heresiarch. Tajná úroveň je k dispozici až po zabití bosse, ovšem tentokrát v ní nenajdete nic zvláštního – vypadá jako úplně běžná úroveň.

4. Castle of Grief
Čtvrtou kapitolu považuji za nejslabší. Jednak už tu nejsou žádní noví nepřátelé a pak je kapitola založena na spoustě smrtících pastí, kterým je těžké se vyhnout. Třeba úroveň Gibbet – v jedné místnosti jsem nalezl postel s léčením. Léčení vezmu, ovšem strop se sníží a rozmáčkne mě, přitom nebyla šance, jak tu past odtušit. To samé hned vedle – zmáčknu spínač a pode mnou zmizí podlaha. Tahle kapitola pro mne byla i nejtěžší, co se bloudění týče. Pobíhal jsem tady snad dvě hodiny, než jsem v úrovni Dungeons spadl do bezedné propasti, která však nekončila smrtí, nýbrž portálem do jiné úrovně. Ale koho by to napadlo, vždyť takovéto propasti v 99% končí smrtí. Ještě připomenu, že přístupnost tajné úrovně závisí na dokončení té první a druhé (Bright Crucible a Sacred Grove). Na konci kapitoly je opět boss a opět Heresiarch (autoři nejsou moc originální).

5. Necropolis
Finálová kapitola hned na počátku představí zdánlivě nekonečnou vřavu vinou nového respawnujícího se monstra. Už od počátku je také přístupná tajná úroveň, avšak po chvilce se zavře, takže si hráč musí pospíšit. Jinak se ale kapitola vyznačuje trojicí zajímavých úrovní, na jejímž konci čeká nepřátelská verze hlavních charakterů – Bojovník, Klerik a Mág. Všichni tři využívají své nejlepší zbraně, takže o zábavu není nouze. Finálový boss hry Korax pro mě byl tak trochu zklamáním. On sám zase tak smrtící nebyl, ovšem měnící se prostředí a vlny nepřátel dokázaly pořádně zvednout obtížnost.

Pro: Atmosféra, design úrovní, výběr postavy, velký potenciál coop režimu, mnoho předmětů

Proti: Jen 4 zbraně pro každý charakter, některé pasti, respawn nepřátel

+24