Resident Evil 7, vyvojari vsadili na svuj prvni dil serie s pohledem z prvni osoby a byla to zmena vice nez dehberouci. Hrac tak proziva vse daleko intenzivneji a prostory, ve kterych travi svuj herni cas, jako by ho opravdu obklopovaly a jako temnota prosakuje zdmi stareho domu, tak i mraziva atmosfera, jakoby se tetelila na rukach hrace a stale vice jej zabalovala do nepropustne mlhy plne napjeti, beznadeje a vsude pritomnych lekacek. Hra vas tedy nenecha ani chvili v klidu, stale vas drzi napnute, ze strachu co bude za dalsim rohem, clovek se boji otacet a vstupovat do novych mistnosti domu, jenze ani stare zname lokace, davno projite, nejsou bezpecne. Nevim zda hrac hraje hru, spis mi prijde, jakoby si hra hrala s hracem. Ne vsechny mistnosti jsou od zacatku pristupne a tak si hrac jen ulevi, kdyz zjisti, ze dvere nejdou otevrit, protoze nechce celit dalsimu zlu, dalsim desivym paranormaliim, ktere ho znenadani obklopuji. Spocatku bezbrany Ethan vyzbrojeny pouze svitilnou si casem prijde na slusny arzenal zbrani a pokud hrac poctive prohledava kazdy kout, tak objevi i par rozsireni sveho batohu, diky kterym s sebou v jednom okamziku muze nosit brokovnici, samopal, granatomet, magnum, plamenomet, pistoli a nuz, samozrejme i peknou hromadu naboju a nejake ty vybusniny a pokud clovek hraje moudre, dobre miri, nehrne se slepe do kazdeho stretu, tak od te doby co se ve hre objevi samopal, tak s naboji jiz problem mit nebude. Pres velke mnozstvi zbrani mam vsak pocit, ze do hry uplne nezapadaji, ze strileni je jen takove spestreni pruchodem hrou, alfa a omega je zde totiz pribeh, prostredi a vsudy pritomna husi kuze, at uz ze zvuku, ktere jsou krajne neprijemne a clovek upada do stavu, kdy zacne byt paranoidni a ma pocit ze je stale nekdo za jeho zady a, ze ho stale nekdo sleduje. Abych se vratil ke zbranim, nepomaha memu nazoru ani to, ze mimo souboje s Bossy, ze kterych me bavil snad jen souboj s matkou Marguerite, se ve hre vyskytuji 3 druhy nepratel a vsichni bohuzel vypadaji stejne, jedna se o jakousi cernou hmotu, humanoidniho tvaru a lisi se pouze svou velikosti a stylem pohybu, za me velike minus a ve hre by vubec nemuseli byt, nejsou bohuzel ani desivi, ani nebezpecni, snesu sice velke mnozstvi kulek, ale jinak jsou temer neskodni, tyto nepratele a ze prostredi lodi neni uz tak dobre, jako desivy dum, beru jako jedine minus, ktere jsem ve hre objevil. Myslim si, ze presne tohle je ten smer, kterym by se serie Resident Evil mela ubirat, nechybi zde ani odkazy na kultovni horrorove filmy, napr. Blair Witch, predchozi hry Resident Evil, ci demo P.T.

NUDA, NUDA, NUDA!

Nehrál jsem původní hru v roce 2005, takže na mě nedýchla absolutně žádná nostalgie, ani jsem tedy hru neměl s čím srovnávat po stránce grafické, či hratelnosti. Hru jsem bral prostě jako normální hru na ps4.

Když jsem jel daleko přes pláně k prvnímu colossovi, pracně a zdlouhavě jsem se vyšplhal po skalách a poté svedl dlouhý a poměrně jednotvárný souboj s nepřítelem, tak tehdy jsem ještě netušil, že mě to samé čeká ještě celkem 13krát, akorát dojet k nepřátelům bude trvat ještě dýl, stejně tak jejich poražení, které prostě trvá a trvá a trvá. Samotní nepřátelé však nejsou nijak obtížní, naopak jsou dost obyčejní a jednoduší a hlavní nepřítel tedy netkví v colossovi, ale spíš v příšerné kameře a dost nepřesném ovládání. Vývojáři se snažili odlišit vzhled nepřátel a prostředí, ale suma sumárum, je to pořad to samý.
Dojeď někam (dlouhá, nudná cesta, absolutně prázdným světem, plná zasekávání vašeho koně)
Dostaň se na nepřítele, najdi slabinu a pichni ho tam(tečka) a znovu a znovu.
Korunu tomu všemu dodává souboj s final bossem, což je nuda na druhou, pominu-li, vzhled, u kterého se vývojáři asi moc nenadřeli, prostě vzali obyč colossuse a obskádali ho cihlama, ještě ho natáhli do výšky a kolem zápěstí a ramene dali hořící oheň (což ve výsledku vypadá, jak bába v zástěře, která právě chytla od plotny). Tak to hlavní je, že stížit se vám to snaží jen tím, že to prostě akorát trvá dýl a to všechno, přímo v aréně k němu musíte ještě znova doběhnout, vyšplhat po něm(což je opravdu primitivní, jen to prostě zase trvá) a najednou je 10 minut pryč, pak se zatočí kamera, zazoomuje se hlavnímu hrdinovi na trenky, joystick směřující doleva vyšle nepochopitelně hlavní postavu skokem doprava, desítky metrů, zpátky na zem a vy jste tam, kde jste byli před 10 minutama, a čeká vás ten kýbl nudy znovu.

Neberu, že v roce 2005 se mohlo jednat o veledílo a nejeden pařan na Playstationu 2 nad hrou pořádně pohonil, ale dnes v roce 2020, je tohle prostě málo a nejsem si jistý, jestli tohle je zrovna hra, která si zasloužila remaster.

Nuda, nuda, nuda.
Nečekal jsem moc, ale dostalo se mi ještě míň. Hlavně roztahané, nudné pasáže o ničem. Dohráno, jen kvůli platinovce a to jsem první díl žral neskutečně. Takže za mě zklamání a ztráta času.

Půl roku jsem se dokopával k tomu abych si tuto hru zahrál, popravdě mě vubec nelákala, strávit 70 hodin ve westernu, ne díky. Nakonec mě však svědomí z toho, že mám doma hru, která v roce 2018 vyhrála Game awards ve 3 disciplínách, dokopalo k tomu jí dát šanci.
Po pomalém začátku a prakticky necuní se k dohrání hry, protože jsem ji již rozehrál se po zhruba 10 hodinách proměnilo v naprostou závislost a já hltal vše co se ve hře dělo, příběh, napsané postavy, grafické zpracování i tyto drobné detaily, kterých je opravdu požehnaně a dělají z RDR2 jednu z nejlepších her. Ve hře jsem strávil přes 70 hodin a teď si od ní dam pauzu, ale už teď vím, že mi to nedá a za pár dní mi hra bude tak chybět, že ji znovu zapnu a budu si dal užívat ohromného, plného a živého světa RDR2.