Podle všeho bych z téhle hry měl být nadšený. Propracovaný soubojový systém, realistické středověké prostředí, vypiplané úkoly a dialogy, spousta možností, jak si utvářet svoji postavu… Inu, není všechno zlato, co se třpytí.

První varování ještě dlouho před datem vydáním hry pro mě bylo, že hra bude celá z pohledu první osoby. Byť se to Viktor Bocan snažil v jedné z jeho prezentací prodat jako naprosto logické a imerzivní rozhodnutí, věděl jsem, že mně to bude dělat problém.

Druhý zádrhel pro mě spočíval v tom, že mě hra tak nějak prostě… nelákala. Možná to bylo částečně tím, že mám rád systém zkušenostních bodů a vylepšování statů tím, že je opakuju pořád dokola, mě většinou nebaví. Možná to bylo tím, jaké kolem hry bylo velké haló a možná taky tím, že předchozí velebená veleautorova velehra se u mě taky zrovna velké oblibě netěší. Důkazem budiž to, že jsem KD před několika lety v rámci herní výzvy vyhrál a donutil jsem se ji hrát až teď, protože se mi hodila do jedné z letošních kategorií herní výzvy.

No, instinkty mě nemýlily. Začnu tím, co se mi líbilo – prostředí je opravdu jako vystřižené z Posázaví, všechny ty stromy, potůčky, řeky, kytičky, chaloupky… radost pohledět. Taky mě celkem bavilo plížení, kradení a páčení zámků. Asi bych si měl konečně zahrát nějakého Thiefa.

No a… to je víceméně všechno. Zbytek hry mám otrávený za mě dost nešťastnými designerskými rozhodnutími.

Tak třeba to zmiňované opakování činností, kterými se pak samy vylepšují. To mě baví maximálně tak ve Stardew Valley, ale to je relaxační hra. Tady, abych si vylepšil mluvení, musím prokecat každého v Ratajích a zeptat se ho na totožné otázky: Jak se ti v Ratajích líbí? A co pan Hanuš, jaký je pán? Pořád dokola.

Taky jsem si nějak nevšiml, navzdory tomu, co uvádí tutoriál, že by v rozhovoru ani tak nezáleželo na mých schopnostech (přesvědčování, vyhrožování…), ale na tom, CO řeknu a KOMU to řeknu. Jakmile jsem získal perk, který mi ukázal číselné hodnoty moje a „protivníka“, vždy stačilo zvolit tu možnost, kde jsem měl větší číslo, a bylo. Jen v jednom případě to nefungovalo, ale tam nefungovalo nikdy nic a ten „skillcheck“ tam byl jen pro okrasu, takže se to imho nepočítá.

No a pak tu jsou takové radosti, jakože abych si vylepšil výdrž, tak musím neustále skákat jako dement, případně abych si zlepšil sílu (která je docela důležitá), musím mít perk, který mi ji lehce zvedne pokaždé, když seberu nějakou kytičku. A že těch kytiček jsem se něco nasbíral, takže zatímco bratr Walome juchá nad animací sbírání rostlin, já jsem ji po několika hodinách už proklínal. Také kvůli tomu, že se často stávalo, že k sebrání dotyčné kytičky bylo potřeba lehkého pixelhuntingu, protože jsem musel najet na opravdu velmi specifické místo, aby byla sebratelná.

Druhé prokletí je inventář, vlastně všechny obrazovky se statistikami a vlastnostmi atd., na ten jsem si musel zvykat hodn dlouho a ještě před dohráním hry se mi stávalo, že jsem něco zahodil místo toho, abych to přesunul do inventáře mého koníka.

Když jsem u koníka, „jízdní model“ mi přišel dost divný a kostrbatý, ale to možná bylo tím, že v jezdectví jsem zas tolik bodů neměl. Nevím.

Systém ukládání si zaslouží samostatný odstavec, já vím, že je to jakože hustodémonsky krutopřísný prvek typu „sesmiřsesvýmineúspěchywoe“, ale proboha, co to přidává jiného než další vodu na mlýn neustálého otravného opakování? Buď toho, že musím pořád dokola hledat kytičky, abych si mohl pořád dokola míchat sejvovici, případně toho, že musím jako idiot pořád dokola hledat vhodnou postýlku, ve které bych se na hodinku prospal.
V rámci autentického zážitku jsem to podstoupil, ale v příštím průchodu hrou (haha) bych si klidně nějaký mód ukládání pozic pořídil. Bez přehánění můžu tvrdit, že dobrou třetinu herní doby jsem strávil přendáváním věcí z inventáře do truhly/koníkovi/hledání vhodné postele, takže obrazovky „rychlého“ cestování jsem si užil opravdu dosyta.

Jestli jsem si ze hry ale něco odnesl, tak to, že opravdová odměna za úkoly nejsou zkušenosti, ani peníze, ani vylepšené schopnosti, ale přátelé, které si při jejich splnění nadělám. Protože zhruba takový imho mělo smysl se jim věnovat. Uvedu jeden příklad za všechny. Mlynář mi zadával úkoly vhodné pro zloděje. Úkoly samozřejmě postupně stoupaly svou náročností, což se ale nedalo říct o odměnách. Takže na začátku jsem dostal nějakých 50 grošíků za vykradení nějaké lehké truhly, v posledním úkolu jsem už musel nejdřív vypáčit zámky v půlce Posázaví, než jsem se do té konkrétní velmi těžké truhly dostal. A co jsem získal za odměnu? 200 grošíků. To v době, kdy mi průměrná zlodějská výprava vynášela zhruba 1800 čistého.

A za vyřešení docela dlouhého úkolu zabití kameníka pracujícího na klášteře jsem odměnu nedostal žádnou, to je prý bug, který ještě nebyl opraven. Ehm.

Zhruba v půlce hry jsem se tak na vedlejší úkoly prostě vykašlal, jelikož mě samy o sobě moc nebavily a odměna nestála za řeč. Snad jen v případě jednoho úkolu pro Hanuše bylo fajn, že mi na jeho konci dal meč. Co už nebylo fajn bylo, že jsem měl tou dobou meč mnohem lepší.

No a soubojový systém opravdu měl zůstat z pohledu třetí osoby. Když vycházel For Honor a já ho hrál v rámci prokrastinace před státnicemi, tak mi ten systém krytí a útoků přišel docela plynulý a neotřelý a vlastně zábavný. Člověk si musel počíhat na správnou příležitost a musel protivníka zaskočit nějakým kombem nebo výpadem. A soupeř se samozřejmě snažil o to samé. Docela se mi ve hře dařilo, takže ze začátku jsem vyhrával cca 6 – 7 soubojů z 10.

To zde uvádím jenom proto, aby bylo vidět, že nejsem, co se podobného „rozvážnějšího“ soubojového systému úplný amatér. Jenže ve For Honor byl pohled ze třetí osoby. Tady ne. Tady půlku času svůj meč nevidím, nemám pořádně ani přehled o bojišti, což je sice skvěle realistické, ale na druhou stranu i pěkně otravné, protože krucifix CHCI MÍT PŘEHLED O BOJIŠTI. Což o to, v souboji jeden na jednoho to ještě jde, ale když je nepřátel víc – A ŽE TĚCH NEPŘÁTEL JE TAKŘKA VŽDYCKY VÍC – ze soubojů se stane nepřehledný mišmaš útoků, úhybů, krytů, kdy jsem ale nikdy neměl moc pocit, že vím, co dělám. To hlavně proto, že se většinou jeden z nepřátel přemístí za moje záda, kde mě mastí dobře mířenými údery do hlavy.

A zapomeňte na to, že byste souboje mohli prostě nějak uklikat, to snad jen v případě, že se nadopujete zaklínačskými lektvary. A to jsem si přitom dával pozor na to, jakou zbraň používám a jaký typ brnění má nepřítel – stejně jsem většinou dostal po hubě.  

Jasně, člověk si musí sílu a boj postupně vylepšit, to dá rozum. Jindra prostě nemůže naběhnout na partu kumánů a čekat, že mu to jenom tak projde, super. Jenže proboha, když mám teda cvičit boj, abych se mi zvedly vlastnosti, opravdu byl dobrý nápad do hry vložit pouze jedinou postavu, se kterou toto můžu trénovat? A zrovna kapitána stráží? Nebylo by lepší využít, já nevím… třeba nějakého jiného nováčka???

V praxi to vypadá tak, že si dávám cvičný souboj s Bernardem, zaútočím na něj a můžu si jít udělat kafe, nechat ho trochu vychladnout a klidně ho i vypít, protože mezitím ze mě Bernard nacvičenými mistrovskými komby udělá fašírku a já musím čekat, než se mi doplní stamina.

Takhle mi kolikrát rozkřápl lebku i při souboji s dřevěnými zbraněmi. Ale opakování je matka KC:D, takže jsem se potřebný vzorec naučil: Chvíli trénovat s Bernardem + jít se vyspat ze zranění + nechat si opravit zbraň a zbroj, to celé v závorce, opakováno asi stokrát = mám teda sílu a boj s mečem zhruba na 15.

Pak se nechám najmout na likvidaci táborů banditů, už mi to celkem jde a cítím se docela silný v kramflecích (to hlavně díky drahé výbavě, kterou jsem si mohl dovolit díky kradení)… aby mě pak sejmuli 4 vesničani na cestě se svými pěstmi a vidlemi. Ugh.

Tyjo, nějak jsem se rozepsal. Tak dále už jen stručně.

Nějaké bugy jsem ve hře měl, ale nic vyloženě zásadního. Kromě zmíněné chybějící odměny za splnění úkolu to bylo třeba procházení NPC skrz jiná NPC, samozamykací truhla na začátku hry, na které jsem mohl cvičit páčení zámků pořád dokola, nesedící dabing (který byl prý do hry přidán až s pomocí modu, to radši nekomentuju), občas jsem měl správný předmět v intentáři, ale hra to nereflektovala (bylinky pro Nikodéma, výbava na pochůzku hlídky)…

Lukostřelba byla opravdu ultrarealistická, a to do té míry, že jsem se jí (stejně jako v reálu) vůbec nevěnoval. Proč nemá taky nějaké perky je mi docela záhadou. Kdyby hra měla normální systém ukládání pozic, možná bych se v ní měl motivaci procvičovat, ale takhle, když šlo v soubojích už tak docela o dost, mě moc nelákalo zbytečně riskovat.

Hlavní příběh byl docela fajn, prý lehce inspirovaný skutečnými událostmi, předpokládám až na to WTF s tatínkem na konci. Jenom když jsem pak musel prchat ze zajetí bez výbavy a nemohl jsem se proplížit kolem keře, kde by to normálně mělo jít, chytil mě menší rapl, hru jsem odinstaloval a dal si od ní na 2 měsíce oraz.

Jo a část v klášteře jsem měl přeskočit, těch několika ztracených hodin docela lituju.

Takže tak. Nemusím snad už ani zmiňovat, že do hype-vláčku do stanice druhého dílu jsem nenastoupil… 

Herní výzva 2025 - Tenkrát na Západě (SC)