Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

The Witcher

  • PC 85
Zaklínače pochopitelně znám, ale nikdy jsem ho nečetl v kleče. V románové sérii jsem se dostal jen do Křestu ohněm a pak se mi tak dlouho nedařilo půjčit další díl z knihovny, až jsem sérii odložil, abych se k ní už nikdy nevrátil. Povídky jsem četl několikrát a zvlášť ta titulní mi zůstala hluboko v paměti. Ze seriálu jsem zvládl pár dílů a pak ho zhnuseně opustil.

Tím chci říct, že je mi srdečně jedno, jestli Geralt ve hře odpovídá knižní předloze, nebo zda jsem respektoval jeho morální ukotvení. První díl herní ságy naštěstí k problému věrnosti postavy přistupuje chytře, i když nikterak nápaditě. Geralt ztratil paměť (a schopnosti), takže je nutné jeho charakter znovu vybudovat. V průběhu toho sám občas pochybuje, zda by se dříve rozhodl stejně, takže je iluze hledání vlastního já vcelku udržitelná. Snažil jsem se ho vést zhruba v tom duchu, v jakém vystupuje - jako neutrála s cílem působit co nejméně zla. Je to schůdná cesta, i když se mi občas zdálo, jako by Geralt nesl na svých bedrech tíhu celého světa.

Intro začíná právě tou jedinou povídkou, kterou si z celé dlouhé série opravdu pamatuji. Náhoda to nejspíš není, protože jde o Sapkowského první věc z tohoto světa. Samotný děj je ovšem originální a vytvořený bez přičinění autora předlohy. Odehrává se v pěti různých kapitolách, a každá má středobod na svém vlastním kousku mapy. S tím souvisí asi jediná opravdu velká výtka, kterou jsem ke hře měl. Na můj vkus je až moc sevřená. Vede hráče za ruku a láme ho do připraveného příběhu. Zvlášť první pasáž v Kaer Morhen je odstrašující, a kdyby takhle vypadala celá hra, tak bych ji asi vzdal. Dlouho jsem s tím bojoval a pokoušel se postupovat svým vlastním směrem, až jsem nakonec musel kapitulovat a uznat, že se toho chomoutu nezbavím. Postup vede od jedné předem dané události ke druhé a jediný projev svobodné vůle jsou právě ony morální volby. Vše je doprovázeno množstvím animací, přizpůsobených dosavadnímu postupu.

Naštěstí byl tenhle přístup vyvážený skvělým příběhem, jaký nabídne jen málokterá hra. Zažil jsem hon na čarodějnice, zradu, vraždu z vášně, milostný trojúhelník i povstání. Tuto hlavní linii doplňuje pár tuctů vedlejších zápletek, které jasně sdělují, že osudem Temerie sice hýbou mocní, ale království se skládá z obyčejných lidí a jejich malých osudů. Když jsem viděl nešťastnou Celinu mlčky kráčet na místo své smrti, aby její duše mohla dostát naplnění a opustit tento svět, náhle jakoby nezáleželo na intrikách týkajících se trůnu v hlavním městě, ale tato jedna noc patřila oné nešťastné dívce, která se zamilovala do nepravého. CD Projectu se podařilo oživit svůj výtvor mnohem lépe, než jak se to podařilo Piranha Bytes v Risenech a o trochu lépe, než se jim to podařilo v prvních dvou Gothicích. O tom třetím se raději zmiňovat nebudu. 

Srovnání s Gothicy se přímo nabízí - a není to jen díky oné důvěrně známé středoevropské estetice. Zaklínač působí méně domáckým dojmem než Gothic a nemůže se pyšnit tak silnou atmosférou, ale ve většině aspektů je přístupnější. Nemluvím jen o ovládání, které bylo v prvním Gothicu hrůzostrašné a v tom druhém jen neobratné. Bojový systém je poddajný a přitom efektivní, alchymie je snadno pochopitelná, seznam úkolů je přehledný a nakupování není o nervy. Ekonomika ovšem příliš nefunguje. V počátečních fázích jsem počítal každý oren, ale po získání drahého vylepšeného brnění už se mince jen hromadily. Větší vyváženost by slušela i obtížnosti. V první kapitole mi hra připadala příliš nesmlouvavá a v bažinách občas záludná. Poté náročnost plynule klesala až do odpočinkové zdravotní procházky na vrchol hory. Dva finální souboje byly jen formalita. Á propos, pokud existuje skupina zastávající názor, že Jacques de Aldersberg je zestárlý Alvin, počítejte mě k ní. Na cestě ke konečnému zúčtování jsem nasbíral dost indicií, abych si tím byl téměř jistý.

Zbytek zážitku dotváří typicky zaklínačské propriety. Je to polská hra, takže se chlastání nevyhnete. Postavy se nebojí občas od plic zanadávat a ti chlípnější hráči si můžou splnit pomyslný subquest se svedením všech dostupných ženštin. Běžné jsou drogy, násilí, rasismus, kolektivní vina i pogromy. Geralt neustále zdůrazňuje, že jeho posláním je boj s monstry, ale opakovaně se přesvědčuje, že ty největší hrůzy si lidé dělají sami. Neřekl bych že je tím hra přímo poučná, ale lhal bych kdybych tvrdil, že jsem si z ní nic nevzal.

Zaklínač je velice slušné RPG, které nabízí trochu něco jiného než podobné hry tohoto žánru. Je dospělejší a tak nějak opravdovější. Pravděpodobně je to z větší části dědictví předlohy. CD Projekt k ní přistoupil s respektem, což se o netflixovském seriálu nedá říct ani náhodou.

Pro: svět, postava Geralta, disputace o dobru a zlu, živoucí vedlejší postavy, použitelný bojový systém

Proti: přílišná sevřenost, nevyvážená obtížnost, úvodní a závěrečná pasáž, podzemní prostory

+33