Moje první vzpomínka na jakoukoliv hru je právě Contra. Pamatuji si, že jsme měli nějakou napodobeninu Nintenda doma (asi Dendy), pamatuji si, že jsme to odehráli celé v multiplayeru. Vzpomínám si, že jsme opakovali úvodní skoky přes vybuchující mosty do nekonečna, abychom zjistili, zda ten druhý jde opravdu přeskočit. Šel. Jenom jsme to museli perfektně načasovat.

Pamatuji si, že to byla sakra těžká hra. Stačilo párkrát zařvat a museli jsme hrát od začátku. Dokonce když jsem teď, po těch X letech, zapl collection verzi, jsem si vzpomněl i na tu hudbu. Málokterá hra ve vás zanechá takovou stopu, než ta fakt první. Těm dvěma postavám jsme říkali Rambo a Rocky, protože jeden z nich vypadal fakt jako Rambo a toho hrál Stallone, takže ten druhej musel bejt logikou čtyřletého kluka automaticky Rocky.

O více jak třicet let později: Na to vůbec nemám nervy. Tsí krávo, zařveš třikrát nebo kolikrát, a jedeš odznova? Proč to mám na televizi oříznuté jak tělo oběti sériového vraha? Chápu, proč to žena nechce ani zkusit a směje se mi, jak furt chcípám. Vůbec si nepamatuju, že by ty vertikální levely byly až tak těžký. A ten poslední? Jak jsme to mohli tenkrát zaboha dohrát?

Musím ocenit vymoženosti dnešní doby, protože jsem save scummingoval jak zběsilej. Bez toho bych rozflákal ovladač i televizi. A takové emoce už jsem dlouho u hry nezažil, což musím ocenit hodně body. Takže přestože objektivně dnešní optikou je hra brutálně těžká, krátká a jako taková celkem meh a nemá co nabídnout, dávám 80 %. Dělám to i pro Tebe, malý Fatality. Tahle hra Tě vycepovala.