Hodíte do mixéru Breath of the Wild, Haven, Sable, Journey, Starlink: Battle for Atlas, na poslední chvíli přihodíte i sérii Tony Hawk a možná i Herbertovu Dunu. A vznikne z toho Star Overdrive. Přišli jste si ale přečíst, čemu je hra podobná? Nejspíš ne — a nebylo by to vůči Star Overdrive ani fér. Byť kvalitou ne všechny zmíněné tituly překonává, kráčí si vlastní cestou a jde o zajímavý počin. Ale popořadě.

Mladičký hlavní hrdina BIOS se řítí vesmírem, když vtom přichází nouzové volání od jeho lásky, NOUS. Pár chvil nato už ztroskotáváme na cizokrajné planetě Cebete. Naštěstí se našemu hrdinovi a jeho dvěma nejcennějším společníkům – hoverboardu a keytaru – nic nestalo. A to je dobře, protože rozlehlé výhledy a suroviny rozeseté všude okolo dávají tušit, že první ze zmíněných předmětů bude esenciální pro pohyb a druhý pro rozsekání všeho okolo.

Příběh samotný příliš nezaujme. Klišé o záchraně sličné děvy a opuštěné, lidmi zdevastované planetě mě nijak nemotivovalo. Vše působí, jako by byl příběh vymyšlen až po načrtnutí náplně hry, a nevystačil by ani na průměrnou sci-fi povídku. Cutscény mají dohromady sotva patnáct minut, ale povědomí o dění na planetě a vztahu ústřední dvojice si můžete rozšířit hledáním ukrytých audiozáznamů, které vám zanechala NOUS.

Jakmile je jasné, že ústředním úkolem bude aktivovat planetární věže a porazit v každém ze tří koutů mapy jednoho ze tří bossů, příběh ustoupí do pozadí a vystřídá ho kochání se herním světem a širou krajinou. Nepřekvapivě mi na první pohled vytanula na mysli Duna – vzhledem k převážně písečnému a skalnatému rázu všude okolo a písečným červům, které lze i osedlat. Druhý a pečlivější pohled odhalí masivní skalní oblouky a kulové balvany, a vskutku – autoři potvrdili, že jim velkým vzorem byl cyklus maleb Floating Dreams od Rogera Deana. Ani ke konci hry se mi pohled na Cebete neomrzel a spolu s perfektně zvládnutým technickým zpracováním LOD je možné dohlédnout skutečně na míle daleko.

V podstatě každé pozitivum je v této hře vyváženo i nějakým negativem. V tomto duchu se ponese celý zbytek recenze a herní svět není výjimkou. Ačkoli není zbytečně rozsáhlý, přece jen místy působí prázdně a neživě. Ačkoli k tomu existují příběhové důvody, tato statičnost činí pobyt na Cebete poněkud osamělým a někdy otupujícím zážitkem.

Při zmíněné prázdnosti – a i vzhledem k tomu, že jde o indie počin s menším rozpočtem – je na místě otázka, jak zábavné a smysluplné jsou aktivity vezdejšího světa? Co vše lze na Cebete vlastně dělat? Ve zkratce: jezdit na hoverboardu, bojovat a sbírat materiály. Ježdění je základním dopravním prvkem. Se samotným během nepřekonáte například vodní plochy (BIOS je neplavec) ani zásadní terénní masivy. Pro plynulý a rychlý pohyb je potřeba při výskoku dělat triky. Pokud se vám trik (jakýkoli) podaří, BIOS zrychlí a dostane turbo. Dojem z uhánění po dunách a dalších površích je nádherný a dá se účastnit i v různě rozesetých závodech a výzvách. Nelze se ale ubránit dojmu, že na samotném provedení triků vlastně moc nezáleží a že ovládání je trochu těžkopádné.

Keytar, kombinace kytary a kláves, bude vaší (téměř) jedinou zbraní ve hře. Postavíte se jak místní fauně, tak pozůstatkům těžařské činnosti v podobě rozličných robotů. Boj však nikdy nebyl pořádnou výzvou a šlo téměř vždy o ty samé šarvátky dle jedné šablony. Co boj ozvláštňuje – a nejen ten – jsou speciální schopnosti, které si odemknete v jednom z místních poloopuštěných dolů: zastavení času, vytváření skákacích plošinek, telekineze, střílení energetických pulsů atd. Každá ze schopností výrazně rozšíří vaše kreativní možnosti.

Třetím lavním prvkem je sbírání rozličných materiálů. Ty slouží k jediné, ale zato podstatné činnosti: přizpůsobování a vylepšování hoverboardu. Už první sekce hry vám dá jasně najevo, že bez upgradů se neobejdete – ať už jde o výdrž turba, výšku výskoku, ovladatelnost či stabilitu. Crafting nepatří mezi zajímavé stránky hry, ale naštěstí jsem byl ve sbírání materiálů důsledný a už po pár prvních hodinách jsem měl nadupaný hoverboard, se kterým jsem si do konce hry vystačil.

Hrál jsem na Switchi a otázkou samozřejmě je, jak se to všechno hýbe. Nelze čekat zázraky, zejména co se týče rozlišení, nicméně anime stylizace postav, umělecké podání a barevná paleta vytvářejí velmi koukatelné vizuálno. Pár záškubů se nicméně dočkáte při nasedání na hoverboard a při zběsilejších soubojích.

Soundtrack výborně kombinuje ambientní, mysteriózní skladby s tóny elektrické kytary. Mou jedinou výtkou je, že se za oněch 20 hodin herního času smyčky začaly docela opakovat. Nelze opomenout, že lze natrefit i na písničky, které vám nahrála NOUS.

Caracal Games si na svá bedra nevzali lehký úkol. Technicky a hratelnostně vyvážit open-world dobrodružství s tolika prvky nemohlo být snadné, ale výsledek – byť téměř v každém ohledu trochu kulhá – vytváří zajímavou směs, která relativně dobře odsýpá a nepůsobí natahovaně jako jiné hry s otevřeným světem.

Nebýt toho, že byl "Atentát“ v balíčku her od itch.io, asi bych se ke hře nedostal. Nálepka výukové hry od Univerzity Karlovy mě nelákala. Zaprvé jsem se bál, že bude historicky plytká, určená spíš lidem, kteří o daném období nevědí téměř nic. Druhak jsem pojal podezření, že hratelností bude mdlá a půjde spíše o povrchní klikání. Po odehrání jsem rád, že jsem se v obojím mýlil.

Perspektivou neznámého hrdiny/hrdinky sledujeme poměrně civilní a uvěřitelný příběh svého dědečka, který byl v den atentátu na říšského protektora zatčen a skončil v koncentračních táborech a vězeních. Zdárně se dostal domů, nicméně jeho příběh a hlavně důvody jeho zatčení nám nejsou známy.

Tady přichází první velké mínus. Je spíše méně uvěřitelné, že by se dědeček s oněmi důvody babičce, která ve hře vystupuje a kterou zpovídáte, nesvěřil. Je jasné, že to dává vzniknout zápletce a pátrání. Napadá mě však hned několik cest, jak se této berličky dalo zbavit. Škoda, že to podlamuje důvěryhodnost jinak reálně vyznívajícího příběhu, kde absentuje patos, fráze a laciná snaha vzdělávat. Pátrání a skládání střípků k sobě je ale i tak zábavné a rozuzlení, které u mě přišlo po nějakých třech hodinách, mi dalo pocit zadostiučinění. Chválím autenticky mluvící herce, jejichž přednes má k dokonalosti a uhlazenosti daleko.

Hratelnostně jsem byl překvapen, jak kombinace hraných rozhovorů ze současnosti, komiksových úryvků z minulosti a občasných miniher dobře fungovala. Nikdo na vás netlačí, penalizace za chyby v podobě nesprávných a/nebo nevhodných odpovědí v rozhovorech není veliká (spočívá v opětovném hraní miniher). Navíc úroveň obtížnosti rozhovorů je tak akorát. Musíte dávat pozor, ale tipuji, že i bez hlubší znalosti reálií dané doby není problém získat napoprvé všechny indicie. Na konci hry mi chyběla jedna jediná.

Finálně bych snad vytkl dost stručnou encyklopedii a relativní krátkost hry, která výsledek posouvá ke zdařilému kousku, leč stále spíše experimentálnější povahy.

inbento (ano, s malým i) mě zaujalo už před nějakým časem, a to obrázky ze hry. Nebylo to kvůli nezvyklému, atraktivnímu nebo uměleckému zpracování. Jde o spíše o to, že už několik prvních obrázků jasně a čistě komunikuje, jak se bude hra hrát a o co tady jde. V tom je její plus a zároveň je to velmi zdravý předpoklad pro hru logického žánru. Duplikovat popis tedy cenu nemá - zaměřme se na samotné dojmy.

Předně, hra je stoprocentně orientovaná na samotné hádanky. Předěly mezi každou ze čtrnácti kapitol nemají hlubší pointu a v zásadě by tu být ani vůbec nemusely. Hře ale neubírají a trvají jen pár vteřin.

Co tedy puzzly samotné? Jádrem toho, aby všech 126 levelů bylo zábavných je určitě křivka učení, tedy to, jak se hře daří přidávat nové a nové mechaniky a jak se vy mezitím učíte těžší úrovně zdolávat. To se autorům minimálně u mě trefit nepodařilo. Spousta úrovní byla až příliš lehká, ale čas od času přišel "zákys". Objektivně vidím nevýhodu také v cca 5. až 12. kapitole, kdy se neobjeví žádný nový prvek nebo výrazná změna designu kostiček a je třeba si Inbento dávkovat postupně, jen po pár úrovních. Tempo tady výrazně ztrácí a k dohrání posledních tří kapitol jsem se vrátil až po dvou týdnech. V samém závěru se ale objeví nový nástroj a úplně finální dojem to výrazně napravilo. K dobru je třeba též přidat, že pro postup dále není třeba zdolat nutně všechny úrovně.

Celkově jde o řemeslně zvládnutou a nadprůměrnou logickou hru, na kterou ale relativně rychle zapomenu.