Zklamání. Velké. Po dvou letech čekání, po dvaceti pěti hodinách důsledného hraní, mám teď pocit, jako by mi MUDrci z BioWare vrazili nůž do zad. Což o to, zážitek to byl intenzivní, zejména v posledních pasážích hry (i když kdo ví, jak velkou roli v tom asi hrálo to, že mi ke konci umřela půlka mého týmu, včetně mého oblíbeného Thanea), za to smekám před scénáristy svoji pomyslnou hučku. Bohužel, příběh je asi tak jediné, co by se dalo pochválit.
Nevím sice, kdo tento monstrózní projekt řídil, ale za nápad prakticky úplně se odklonit herně od RPG kořenů, by si zasloužil minimálně pohlavek (nepomyslný). Nemyslím tím ubrání na biotických schopnostech a akčnější soubojový systém, tyto změny hodnotím jako plusové. Co mě ale nadzvedlo ze židle, bylo okleštění od jakékoliv svobodné volby (a ne, to že si můžu zvolit dobro/zlo a plnit úkoly v různém pořadí NENÍ svoboda, jakou bych si představoval, to je dneska snad samozřejmost). Všechno začíná už u questů. Pokud totiž spočítáme příběhové a týkající se vašich týmových kolegů, dostáváme se zhruba někam k číslu 25 + 20 vedlejších, přičemž všechny jsou na jedno brdo. Nejhorší však na nich je, že se při jejich plnění dostáváte loadingem do jakýchsi instancí, které se designem zasekly někde v roce 1992 (i když možná i ten Blazkowicz se pohyboval v nelineárnějších úrovních). Ano, ME2 se smrskla na prachsprostou koridorovku, která absolutně zabíjí jakoukoliv hráčovu iniciativu zkoušet jiný postup hrou, než jaký mu nalinkovali tvůrci.
Pokud jsou úkoly Alfou, pak Omegou dobrého RPG je vývoj postavy. Tím pádem tedy této hře chybí obojí, protože to, co s ním tady provedli a jak ho zmršili, to je prostě na pěst. Ne, zkušenosti tu totiž nedostáváte za zabíjení enemáků, ani za plnění vedlejších úkolů (40 exp. za vedlejšák v době, kdy na každou úroveň potřebujete 1000, přičemž vedlejších questů je, jak jsem už zmínil výše, zhruba 20... no, jen si spočítejte, o kolik úrovní si díky nim polepšíte, když budete hrát poctivě a nic nevynechávat... PCHEEE), ME2 vás totiž odmění jedině za plnění příběhu (1000 exp. za úkol, někdy ani to ne), tím pádem můžete s postavou dospět maximálně někam k 25. úrovni, víc ani ň, autoři vám to prostě nedovolí, takže k získání jedné z medailí (dosáhnutí 30. lvl) si musíte rozehrát novou hru.
Vývoje postavy se samozřejmě týkají i předměty. Různá brnění a zbraně, kterými si namakáte už tak namakanou postavu? Pokud si představujete, že alespoň tady se vývojáři drželi osvědčených postupů z jedničky, tak se mýlíte. Žádná brnění, Žádné nové zbraně. Všechno tohle, vybavování si postavy, radost z nově nalezeného pulzního kanónu, titanové helmy, vyztužených nohavic nebo iridiových podvlíkaček, to vše je pryč. Autoři celý systém předmětů vměstnali do jakéhosi šatníku a panelu na lodi, kde si to všechno "namodifikujete", čímž se prakticky zbavili jakékoliv odpovědnosti vytvářet nové itemy (jakákoliv zbraň bude vypadat pořád stejně, ať na ni připlácnete cokoliv). Co víc! "Patenty" na jednotlivé modifikace si budete muset nejdřív objevit, nebo ve většině případů koupit za ohromný prachy... který ale nebudete mít, protože z příšer nepadají žádné předměty a peníze z hlavních questů stačí tak tak na nakupování paliva do vesmírné lodi a sond na těžbu čtyř základních surovin (to vylepšení je třeba ještě z něčeho sestrojit!). Tímto se hra jaksi dostává do začarovaného kruhu, jelikož hlavních úkolů je pochopitelně jen velmi omezené množství, peníze není kde sehnat. Nakonec budete rádi, když si ze zbylých kreditů budete moct dovolit alespoň půlku všech modifikací.
BioWare vám zkrátka po celou dobu hází klacky pod nohy, sice o dost méně než v Dragon Age, ale pořád je jich dost (a to jsem vypíchl jen ty nejpodstatnější). Nebýt skvělého příběhu, asi bych se jen těžko udržel odinstalování ME2 už někde v půlce. Sledovat totiž příběhy vašich spolubojovníků, čtení si dokonale vypiplaných dialogů a klepání se na to, jak to celé dopadne... to jsou prostě věci, které tuhle hru pozvedávají nad průměr RPG žánru, kam by jinak svými dojebanými herními mechanismy patřila.
ME2 je něco jako Call of Duty RPG žánru, se všemi jeho neduhy v podobě lineární dálnice, po které vás vede a postrádající jakékoliv odbočky, avšak na úkor přiblížení se prvotřídnímu filmového zážitku.

Pro mě jedna z vůbec nejlepších adventur, co jsem kdy hrál (a že jich mnoho nebylo :)). Někdo by mohl říct, že je Dreamfall na hru tohoto žánru dost lineární, ale třeba mně to nijak nevadilo - plynulost poutavého příběhu alespoň nebyla narušena žádným delším zákysem, či jinými zdrženími. Taktéž rozhovory jsou velmi dobře napsány a jejich čtení jsem si doslova užíval. K příjemnému procházení hrou napomáhal i skvěle udělaný interface a přehledný inventář, do kterého přece jen na poměry adventur přibývaly předměty jen zřídka, a tím pádem se tam nevytvořil obvyklý binec. Hra je postavená hlavně na dialozích, úkolech typu "najdi tohle, přines tamto" a pár puzzlech. Rušivé a zbytečné mi tu však připadaly třeba primitivní stealth a akční pasáže, kde, zejména v bojových částech, velmi znepříjemňovala život jinak dobře zvládnutá kamera. Ke konci by snad některé mohl zklamat neuzavřený závěr, který jasně naznačuje chystané pokračování.