V dobách, kdy jsem hry hrával akorát na Atari, se ke mně dostala kazeta se hrou Karateka. Aniž bych věděl o tom, že v té době již existuje legendární Prince of Persia od stejného autora, aktivoval jsem turbo, zapnul kazeťák a čekal, než se načte první část. A po nějakém čase vylézá bezejmenný světlovlasý hrdina na vrchol hory, kde začíná cesta do pevnosti zlého Akumy, který unesl princeznu Mariko.
Hru jsem si hned zamiloval, přeci jen her, kde byla možnost si to s nepřáteli rozdat na férovku zase tak moc nebylo. Problém ale byl s ovládáním na joysticku, kdy se mi nedařilo moc dělat kopy, takže jsem se moc daleko nedostal. Naštěstí jsem objevil možnost přepnutí ovládání na klávesnici, kde měl každý druh úderu vlastní klávesu, takže už jsem začal nepřátele lépe porážet.
Hodně se mi líbily ukázky, jak na mě Akuma s orlem na rameni pohybem paže posílá další a další nohsledy a později i svého orla. Jen ta mříž na konci druhé části byla pro mě zprvu nepřekonatelnou překážkou, než jsem přišel na to, jak na ni. Dodnes si pamatuji, jak jsem se toho zvuku poprvé lekl, plus samozřejmě smrt a opakování od začátku.
Třetí část se silnějšími protivníky mě zase zaujala nutností vykopavat dveře mezi místnostmi a závěrečným soubojem s orlem. Ještěže mi bylo značně navýšeno množství životů. Finále proti Akumovi bylo dost těžké, ale pocit vítězství byl nakonec sladký. Vtipný byl i úplný závěr, když jsem se k princezně přiblížil v bojovém postavení. Zkrátka je vidět, že i princezna se toho nebojí a tak jsem si pro vytoužený happy end musel projít hrou ještě jednou.
Jak už jsem naznačil v úvodu, hra byla rozdělena na celkem čtyři části, což u mnou tehdy hraných her byl jediný případ. Kromě nervů z toho, abych při soubojích neumřel jsem tak měl nervy i při načítání dalších částí z kazeťáku, aby nedošlo k nějaké chybě a tedy ztrátu celého postupu.
Dnes se ke hře dostávám už jen prostřednictvím emulátoru, takže disponuji vymoženostmi jako ukládání hry, které hraní značně ulehčí. Avšak nepodařilo se mi korektně rozchodit emulaci klávesnice, takže jsem se trápil s joystickovým ovládáním, kde se ty kopy dělají fakt pitomě.
Asi je z popsaných zážitků jasné, že Karateka byla jedna z mých nejoblíbenějších her na Atari. A to vlastně platí i dnes, hra je stále zábavná a rád si ji čas od času zahraji znovu.
Hru jsem si hned zamiloval, přeci jen her, kde byla možnost si to s nepřáteli rozdat na férovku zase tak moc nebylo. Problém ale byl s ovládáním na joysticku, kdy se mi nedařilo moc dělat kopy, takže jsem se moc daleko nedostal. Naštěstí jsem objevil možnost přepnutí ovládání na klávesnici, kde měl každý druh úderu vlastní klávesu, takže už jsem začal nepřátele lépe porážet.
Hodně se mi líbily ukázky, jak na mě Akuma s orlem na rameni pohybem paže posílá další a další nohsledy a později i svého orla. Jen ta mříž na konci druhé části byla pro mě zprvu nepřekonatelnou překážkou, než jsem přišel na to, jak na ni. Dodnes si pamatuji, jak jsem se toho zvuku poprvé lekl, plus samozřejmě smrt a opakování od začátku.
Třetí část se silnějšími protivníky mě zase zaujala nutností vykopavat dveře mezi místnostmi a závěrečným soubojem s orlem. Ještěže mi bylo značně navýšeno množství životů. Finále proti Akumovi bylo dost těžké, ale pocit vítězství byl nakonec sladký. Vtipný byl i úplný závěr, když jsem se k princezně přiblížil v bojovém postavení. Zkrátka je vidět, že i princezna se toho nebojí a tak jsem si pro vytoužený happy end musel projít hrou ještě jednou.
Jak už jsem naznačil v úvodu, hra byla rozdělena na celkem čtyři části, což u mnou tehdy hraných her byl jediný případ. Kromě nervů z toho, abych při soubojích neumřel jsem tak měl nervy i při načítání dalších částí z kazeťáku, aby nedošlo k nějaké chybě a tedy ztrátu celého postupu.
Dnes se ke hře dostávám už jen prostřednictvím emulátoru, takže disponuji vymoženostmi jako ukládání hry, které hraní značně ulehčí. Avšak nepodařilo se mi korektně rozchodit emulaci klávesnice, takže jsem se trápil s joystickovým ovládáním, kde se ty kopy dělají fakt pitomě.
Asi je z popsaných zážitků jasné, že Karateka byla jedna z mých nejoblíbenějších her na Atari. A to vlastně platí i dnes, hra je stále zábavná a rád si ji čas od času zahraji znovu.
