Na začátku bych chtěl říct, jak moc mě překvapilo, že hra má tady tak málo hodnocení a žádný komentář. Last Faith byla po delší době hra, která mě vyloženě vtáhla, skoro jsem nehrál jiné hry a opravdu hodně jsem si ji užil. Letos to byla druhá taková hra, po Mass Effectu 2. Mohl bych napsat jenom, že pokud máte rádi metroidvanie nebo Bloodborne, můžete nyní přestat číst, dát lajk tomuto komentáři a jít hru koupit a spustit.
Kromě jednoznačného vlivu Bloodborne je druhou hrou, ze které autoři čerpají/vykrádají španělské Blasphemous.
Odtud si berou téměř stejný grafický styl (zajímalo by mě, kdybych třeba za rok viděl 10 screenshotů z obou her, jestli bych je dokázal odlišit.) a trochu zapojení víry a náboženství do příběhu. Z Bloodborne si berou vývojáři všechno ostatní:
- léčení je stejné, nemáte flašku co se doplňuje u bonfirů, ale sbíráte ze zabitých nepřátel healing injection
- jsou zde střelné zbraně a střelba z nich nepřátelům nic moc nedělá, pravděpodobně je možné je využít jako v Bloodborne k zastavení útoku a ochromení nepřátel, ale to se mi nedařilo a ani jsem to k postupu ve hře nepotřeboval a pušky jsem téměř nepoužíval
- je zde centrální hub, kam posíláte NPC, které potkáte ve světě a plníte jejich drobné sidequesty
- příběh byste si měli skládat z krátkých dialogů, nalezených dopisů a z popisu předmětů (tento způsob vyprávění příběhu mi nevyhovuje, nicméně stejně jako u ostatních fromsoft her jsem se bez něho v pohodě obešel)
- na začátku si zvolíte jeden ze čtyř předpřipravených charakterů, ale stejně si ji pak můžete levelováním statistik upravit jak chcete (klasický strengt nebo dexterity build)
- stylově hra často velmi připomíná Yharman a jeho okolí, někteří nepřátelé jsou naprosto jedna ku jedné (např. dědci v klouboku s mušketami)
- to, že je tam celý koncept bonfirů, ztracené duše, když se k nim nedostanete bez úmrtí, zkratky, ani nezmiňuji, to už je běžné u každé druhé hry
Již podle mého hodnocení nahoře jste pochopili, že vykrádání nepovažuji za minus. Dobře vybrakovat cizí nápady se taky musí umět a zde se to studiu skvěle podařilo. Zmínil bych ještě, že proti většině ostatních metroidvanií zde úplně chybí nějaké náročnější pouze plošinkové/skákačkové pasáže a prostě jenom jdete, bojujete, získaváte nové schopnosti, abyste se dostali na dříve nedostupná místa. Hra je poměrně přehledná, u většiny se mi stane, že několikrát během hraní hledám na youtube pomoc jak dál, ale tady se mi to stalo asi pouze jednou.
Pro mě je trošku minusem, že hra mu poměrně jednoduchý souboj a jestli jsem u jednoho bosse strávil 15 pokusů, tak to bylo maximum a většinu jsem ztrestal do pěti pokusů. Takže to může být výhoda pro hráče, co nevyhledávají to sebemrskačství u tohoto typu her. Pro mě pokud neřvu u nějakého bossfightu na televizi, že kdo vymyslel takovou sračku, tak to není pravá soulsovka. Ale jinak nemám co vytknout a můžu všem jenom doporučit.
Kromě jednoznačného vlivu Bloodborne je druhou hrou, ze které autoři čerpají/vykrádají španělské Blasphemous.
Odtud si berou téměř stejný grafický styl (zajímalo by mě, kdybych třeba za rok viděl 10 screenshotů z obou her, jestli bych je dokázal odlišit.) a trochu zapojení víry a náboženství do příběhu. Z Bloodborne si berou vývojáři všechno ostatní:
- léčení je stejné, nemáte flašku co se doplňuje u bonfirů, ale sbíráte ze zabitých nepřátel healing injection
- jsou zde střelné zbraně a střelba z nich nepřátelům nic moc nedělá, pravděpodobně je možné je využít jako v Bloodborne k zastavení útoku a ochromení nepřátel, ale to se mi nedařilo a ani jsem to k postupu ve hře nepotřeboval a pušky jsem téměř nepoužíval
- je zde centrální hub, kam posíláte NPC, které potkáte ve světě a plníte jejich drobné sidequesty
- příběh byste si měli skládat z krátkých dialogů, nalezených dopisů a z popisu předmětů (tento způsob vyprávění příběhu mi nevyhovuje, nicméně stejně jako u ostatních fromsoft her jsem se bez něho v pohodě obešel)
- na začátku si zvolíte jeden ze čtyř předpřipravených charakterů, ale stejně si ji pak můžete levelováním statistik upravit jak chcete (klasický strengt nebo dexterity build)
- stylově hra často velmi připomíná Yharman a jeho okolí, někteří nepřátelé jsou naprosto jedna ku jedné (např. dědci v klouboku s mušketami)
- to, že je tam celý koncept bonfirů, ztracené duše, když se k nim nedostanete bez úmrtí, zkratky, ani nezmiňuji, to už je běžné u každé druhé hry
Již podle mého hodnocení nahoře jste pochopili, že vykrádání nepovažuji za minus. Dobře vybrakovat cizí nápady se taky musí umět a zde se to studiu skvěle podařilo. Zmínil bych ještě, že proti většině ostatních metroidvanií zde úplně chybí nějaké náročnější pouze plošinkové/skákačkové pasáže a prostě jenom jdete, bojujete, získaváte nové schopnosti, abyste se dostali na dříve nedostupná místa. Hra je poměrně přehledná, u většiny se mi stane, že několikrát během hraní hledám na youtube pomoc jak dál, ale tady se mi to stalo asi pouze jednou.
Pro mě je trošku minusem, že hra mu poměrně jednoduchý souboj a jestli jsem u jednoho bosse strávil 15 pokusů, tak to bylo maximum a většinu jsem ztrestal do pěti pokusů. Takže to může být výhoda pro hráče, co nevyhledávají to sebemrskačství u tohoto typu her. Pro mě pokud neřvu u nějakého bossfightu na televizi, že kdo vymyslel takovou sračku, tak to není pravá soulsovka. Ale jinak nemám co vytknout a můžu všem jenom doporučit.
Uncharted 2: Among Thieves