Vývoj konzole začal již v roce 1985, kdy americká společnost Reflection Technology, Inc. začala experimentovat s vytvořením displeje zvaného Scanned Linear Array, složeného z červených LED. Společnost na základu displeje vytvořila prototyp s názvem Private Eye využívající headtrackingu, na kterém jste si mohli zahrát jednoduchou hru s tanky. Private Eye se následně pokusili nabídnout společnostem jako Hasbro, Mattel a Sega, úspěch však slavili až u japonského Nintenda, kde padl do oka Gunpeyi Yokoimu, "otci" handheldů Game & Watch a Game Boy. Nintendo na základě Private Eye začalo pracovat na projektu s krycím názvem VR32 a otevřelo továrnu v Číně, soustředěnou na výrobu 3D brýlí.
Výsledná konzole, vzniklá po čtyřech letech vývoje, se skládala z brýlí s dvěma displeji, stativu, který je při hraní přidržoval a gamepadu. Systém byl poháněn 32bitovým RISC čipem, který z Virtual Boye učinil první 32bitovou konzoli od Nintenda. Dva displeje pomocí paralaxního efektu vytvářely ze dvou obrazů iluzi jednoho trojrozměrného obrazu. Výsledný obraz byl však kvůli ceně výroby barevných displejů pouze monochromatický a jediné dvě barvy, kterých byl schopen využívat, byly červená a černá.
Gamepad byl připraven na hry využívající třetího rozměru a byl proto kromě akčních tlačítek A, B, Select a Start vybaven dvěma D-Pady. Ovladač rovněž sloužil jako elektrický zdroj celé konzole a obsahoval 6 AA baterií. V základním balení konzole chyběly popruhy, které by Virtual Boy hráči umožnily nosit na hlavě a při hraní tak bylo nutno využívat stativu. Ty měly být uvedeny na trh jako příslušenství, k čemuž však nikdy nedošlo. Systém měl původně rovněž podporovat multiplayer s pomocí link kabelu, který se však také nedočkal vydání.
Systém se za svou krátkou dobu existence dočkal vydání pouhých 22 her, distribuovaných na cartridgích, z nichž 19 vyšlo v Japonsku a 14 v severní Americe. Mezi zlaté hřeby katalogu patří například first-party sportovní Mario's Tennis, Mario Clash, 3D verze automatových Mario Bros. nebo plošinovka Virtual Boy Wario Land. Z third-party her možno zmínit například 3D shoot'em'up Waterworld podle stejnojmenného filmu z roku 1995.
Virtual Boy se z mnoha důvodů, mezi kterými byla jeho vysoká cena, nepohodlnost používání, slabá nabídka her, jejich zastaralá grafika a špatný marketing, nedočkal úspěchu. Hráči si dokonce stěžovali na bolesti hlavy a závratě, způsobené hraním. Ani ne rok po uvedení konzole na trh byla podpora Virtual Boye ze strany Nintenda ukončena. Nintendo se však myšlenky na využití 3D zobrazení ve hrách nevzdalo a s podstatně větším úspěchem ji v roce 2011 zopakovalo v podobě handheldu Nintendo 3DS.
Autor popisku: Ronik