Jsou zlomové romány, které nikdo nečetl, pompézní velkofilmy, které nikdo neviděl a také tzv. Halo-killery, které vlastně nikdo nehrál. To stopové množství hodnocení tady DH, to mě na vás lidi zlatí skutečně mrzí. Na databázi, kde je tolik uživatelů zatížených na FPSky Mace Griffina z roku 2003 vlastně nikdo nezná. Fakt to není zas tak staré a vůbec ne špatné. Větší povědomí tu snad panuje o kterékoliv střílečce z roku 1993 a „navrch“ má Mace snad jen nad nějakým akčním titulem pro jedlovým dřevem obložený počítač z roku 1983. To je ale chyba, protože Mace Griffin má přes své neoddiskutovatelné nedostatky co říct i dnes.

Herní počin Mace Griffin o stejnojmenném lovci odměn se odehrává v budoucnosti, ta však působí těžkopádně, jako zlehka zatuchlé koženkové křeslo ze 40. let, zároveň však také nějak solidně a poctivě, jako těžítko na lejstra z pyritu. Prostě se za pojetí sci-fi na tvůrce nelze zlobit. Univerzum hry Mace Griffin, to je budoucnost v představách středostavovského právníka v letech, Perryho Masona z poloviny let osmdesátých. Lidstvo je vskutku geniální, protože dokázalo dobýt vesmír primitivními technologiemi ropného věku. Za všechny stačí konkrétně jmenovat vysílačky, vyboulené CRT obrazovky, spalovací motory a trysky odmontované patrně z V-2 Wernera von Brauna. Hra Mace Griffin, to je jak nechtěné pokračování šlágru Blake Stone: Aliens of Gold a prequel pro další s podtitulem Planet Strike. Éra, ve které se pak samozvaný epos o hvězdném rangerovi odehrává, to je dámy a pánové Mass Effect v hlubokém středověku. Rasy tu společně koexistují zatím jen tři, ale Watcheři už jsou na scéně a zlomyslně tahají za nitky. Pomiňme, že tady jsou Watcheři na rozdíl od proslulé trilogie Bioware plynatě éteričtí a s hroznou prostorovou orientací, kdy je pro ně průchod kruhovými dvěřmi problém, v AI přednosti tohoto sci-fi skutečně nevězí.

Mace Griffin spojuje žánr čistokrevné FPSky s vesmírným simulátorem. Nutno dodat, že se značně „light“ simulátorem, ale jestli vám pět druhů přepínatelných lodních zbraní různé intenzity, ani roje nepřátelských lehkých, i těžkých lodí ke štěstí nestačí, tak už se jděte k Bodkinovi bodnout! Začátek každé mise, kdy obvykle svým hlučným prskoletem směřujete k nějakému obydlenému asteroidu, zpestřuje parkovací „minihra“, konec mise pak zpravidla korunují zmíněné bitvy ve vzduchoprázdnu, kde je ovšem každá prda řádně slyšet, no úplné Dolby Digital Surround Sound.

Co říci k samotné FPS části? Na všechny se dostane, hra není rasistická a tak zjistíte, že lidé barví po jahodách, ještěrčí Valleakani po zeleném jablku a po gorilích chlupáčích z rasy Jaldari zůstává flek barvy rozsedlého borůvčí. Rozsáhlý zbraňový arzenál se nese v duchu setkávání starého s novým, ale dominují mu zbraně ukotvené v minulosti, používající plášťové střely včerejška. Zatímco metličku, která chtěla být elektrickým obuškem asi ani nevytáhnete, kulomet s bubnovým zásobníkem se vám svým zvukem bouřící Tatramatky a kopaním hodným masivní sbíječky jistě zavrtá hluboko do vašeho podvědomí. Staré s novým se snoubí i v leveldesignu. Tam přetlakové dveře značky vzduchotechnika Mělník spolu s Toi, Toi plastovými a umakartovými jádry koexistují v podivuhodné harmonii béčkového sci-fi, jenž nebylo ze strany autorů chladným kalkulem, ale zřejmě vyvěralo přímo z hlouby jejich nerdovských, anglických srdcí.

S nelibostí je však třeba přiznat, že tak, jako má každá sebekrásněji zbarvená planeta svou stinnou stranu, nepostrádá ji ani tato hra, což zároveň vysvětluje, proč nakonec Mace toho Masterchiefa nezabil, proč Halo zůstalo na trůně a Bungie mohlo dál tvořit jeho pokračování s neuvěřitelně nudným leveldesignem. Bounty Hunter totiž páchá sebevraždu sám. Ne, není to natahovaná hratelnost, slabá AI s velmi pochybným pathfindingem, ani stísněnost „nekonečného“ vesmíru v lodních bitvách, které jako by se odehrávaly v dutém tenisáku, je to pekelná obtížnost brutálního kalibru!!! Zabíjí vám potěchu ze zabíjení, ve vašem vzteku z opakování úseků kol dokola dusí vaše triumfy pilota za kniplem. Ne, není to ten druh inteligentní obtížnosti, kdy vás hra chce naučit jak si na věci umět zajít. Je to peklo způsobené školáckými chybami v rozmisťování checkpointů, nesmyslnými časovými limity a snahou naprat všude všechno. Je to ohromná škoda, protože námětem, pestrostí prostředí zbraní a nepřátel, samotnou náplní, v tom všem má Mace Griffin bez diskuze navrch nad soudobým a dodnes protěžovaným Halo: Combat Evolved.