Plížit se temným stínem, přidělat na zeď malou omračující minu, rychle vyhledat bezpečí zákrytu a počkat, až dvojice stráží projde kolem chytře nastražené pasti. Bum! Jsou omráčení, rychle proběhnout k počítači a vycucat z něj všechno o dalším cíli. Vypršel čas, nestihl jsem se hacknout - ALARM. Dlouze čekat na dokončení loadingu. A všechno hezky znova od checkpointu.
Takhle nějak vypadá hraní Alpha Protocolu (alespoň tedy, pokud nemáte rádi takové to americké patriotické krveprolití) a já se musím přiznat, že už dlouho jsem neměl z hraní tolik smíšené pocity.
Ačkoli se hra označuje za RPG, dodnes si pamatuju, jak Warren Spector odmítal označovat Deus Ex za RPG. A Deus Ex je mnohem větší RPG než Alpha Protocol. Když budu srovnávat, nejlepší to bude asi právě s Deus Ex, od kterého si půjčuje částečně atmosféru, částečně i průchody jednotlivými misemi, a s Mass Effectem 2, s kterým má společného víc, než by se asi slušelo.
Tak předně hrajete za Mika Thortona, který byl právě rekrutován super tajnou agenturou, která je v podstatě kombinací CIA a klasických filmových Black Ops. Jediné, co si při volbě postavy volíte, je předchozí zaměření (zjednodušeně - střelec, schovka, hračička; navíc je žoldák a zelenáč - po dohrání za rekruta se otevře veterán) agenta. Volba je spíš kosmetická, protože body ve skillech je možné před hrou upravit.
Hraní za jednotlivé charaktery se opravdu citelně liší - nejvíce to poznáte v resumé na konci mise i formou odkazů např. z televize, zmínkách v rozhovorech atd.
Nejdříve si projdete výcvikové centrum a seznámíte se s prvními postavami a osvojíte si nezvyklé konverzační techniky. Systém je tu podobný jako u Mass Effectu 2, jen s tím rozdílem, že si nevolíte konkrétní témata k hovoru, ale způsob vaší reakce (agresivně, stroze, vtipně, úlisně atd.) - je to podle mě mnohem lepší a přirozenější, než zcela dezorientované dialogy v Mass Effectu, kde neustále žvatláte, co nechcete. Tady vzniká zajímavá situace - postav, s nimiž budete ve hře hovořit je všehovšudy mezi dvaceti až třiceti, což je počet běžný spíš u adventur než u třeba klasických RPG, v nichž vedete až stovky malých rozhovorů, klidně i s tím nejzavšivenějším žebrákem. Tím, že je postav málo, má každá svůj jasný psychologický profil a na různé reakce bude různě reagovat, ještě navíc i podle toho, jak vás má v oblibě - ta se tady pěstuje právě v dialozích, ale asi tak o deset levelů výše, než v případě impotentního Dragon Age. Příklad - první žena, s kterou se setkáte, má ráda profíky (+1 reputace), nesnáší namyšlené frajery, co jí dělají návrhy (-1 reputace) a ostatní nijak zvlášť neřeší (-1/0/+1 - dle tématu hovoru), její preference se však můžou měnit v závislosti na tom, jak vás má nebo nemá ráda. A to je u všech postav, proto tak omezený počet - co je důležité, postavy mají velký vliv na to, jak se vám bude hrát - čím více budete mít přátel, tím více pomoci, rozumnějších cen, informací a malých vedlejšáků dostanete.
Po tutorialu v zařízení se vydáváte na první misi do Saudské Arábie. Co se týká volby misí, tak ty jsou správně exotické přesně tak, jak to ke špionování patří - Saudská Arábie, Moskva, Tchaj-Pej a Řím. V každé této lokaci je několik misí, které musíte splnit, abyste narušili plány zločinné korporace (nebo ochránili ty, které se zločinná korporace snaží zabít - to je nakonec většinou na vás). Navzdory tomu, jak retardovaně to zní, je příběh velice dobrý, ale také dost překomplikovaný. Častokrát se toho na vás vyvalí tolik, že než si uvědomíte, co se vázalo k čemu, je už všechno dávno jinak. Každopádně je příběh opravdu dobrý, špiónský a u hry vás udrží (ačkoli to bude pravděpodobně kvůli jeho některým vedlejším zápletkám, než kvůli jeho rozuzlení, které už tak nejpozději v půlce začnete tušit).
Bohužel, level design je opravdu hodně nevyrovnaný, a tak zatímco některé lokace jsou příjemně přirozené a vy musíte případně i přemýšlet, kudy bude nejvýhodnější cesta, jiné jsou účelové až hanba. Mise jsou striktně koridorové stejně jako v Mass Effectu, ale narozdíl od něj tu nejsou žádné neutrální zóny, kde byste si pokecali či zaobchodovali - k tomu slouží výhradně váš byt (v zásadě zmenšenina interiéru Normandie z ME2). Často máte na vybranou, jakou cestou se v misi dát, ale cesty vedou k jednomu cíli a rozdíl je zpravidla jen ve hlučnosti, případně nalezených věcech nebo možností splnit některým kamarádům službičku.
Všechno podstatné o misi se sice dozvíte z briefingu, ale za úplatu si na černém trhu ('Clearinghouse') můžet nakoupit dodatečné informace, informace o lidech, které tam potkáte, nechat si umístit na vhodné místo odstřelovačku, plán bezpečnostních kamer atd. Pravdou je, že je opravdu rozdíl plnit misi, když absolutně nevíte, do čeho jdete, všechny jste si rozhádali a neumíte se ani plížit - to je potom strašný masakr a jde s vámi v popularitě u osob z kopce jako s kontem neúspěšného gamblera.
Výtku ohledně misí mám především tu, že nevíte, jak mají jít za sebou - ani ne tak jednotlivé mise, ale spíš celkové operace. A to, když nevíte, co vás v nich může potkat, může vést k nepříliš dobrému rozhodnutí. Zas na druhou stranu je to do jisté míry realistické, ale klad to rozhodně není.
Pokud se vám mise zvrtne, či pokud vás přestane bavit po každém alarmu loadovat checkpoint (ne, žádné sejvování, rozmazlený parchante!), dostáváte se do bojové vřavy, která probíhá zcela ve stylu Mass Effect 2 - přiběhnete k vhodnému rohu, zmáčknete akční tlačítko pro krytí a z krytu střílíte buď s mířením (částečně se odkryjete) nebo naslepo (sice zůstanete skrytí, ale trefíte tak každou třetí). Bohužel závislost na akčním tlačítku často vede k omylům, protože vy mnohdy nevíte, co po dalším zmáčknutí akčního tlačítka postava udělá - tyto ikony se budete učit metodou pokus omyl a budete to nenávidět. Stejně jako neschopnost postavy dělat víc věcí najednou - pokud jste v krytu a nabíjíte, postava prostě z krytu neodejde, dokud nenabije (v kombinaci s přilítnuvším granátem je to extra výživné), navíc mnohdy vás soupeři trefují tak maximálně vlasu ledabyle trčícího z hlavy, ale vám to stejně ubírá. Případně opačně - jste schovaní tak špatně, že máte pocit absolutního naservírování, ale soupeři vás nejenže netrefí, ale oni si vás ani nevšimnou.
AI je vůbec dost nevyrovnaná - zatímco někdy vás opravdu příjemně překvapí (to je možná trochu masochistické) a polovina jejich skupiny vás obejde, aby vám pošimrala záda, jindy si vás nevšímají a přestože používáte hlučnou střelbu, nespustí ani alarm, vedle kterého stojí.
Na druhé straně je zase příjemný fakt, že hra dovede rozlišovat, jestli jste zabili zřídkakdy se vyskytující civilisty, jestli jste užívali smrtících či nesmrtících prostředků (hra se sice bez zabití projít nedá, ale můžete klidně nechat žít drtivou většinu nepřátel, kteří ne vždy jsou nepřáteli).
Absolutní výtka, kterou mám, jsou určitě mezihry - především v pozdější době jsou už nemožně těžké. Zejména se to týká hackování, které je sice stylově provedné (máte kusy číselného kódu a snažíte se je odchytit v běhajících číslech), ale autoři prostě ignorovali fakt, že myš není analog - těžko se to popisuje, chce to zkusit - najít kód je mimochodem dost obtížné i díky dementní barvě fontu, ale s třeba dvacetisekundovým limitem to Obsidian naprosto přehnal a já jsem si stáhnul pro tyto účely trainer. Jde totiž o to, že pokud hrajete za plíživý charakter a poplachu se vyhýbáte jako čert kříži a na konci lokace, kterou jste jen horko-těžko proplížili, musíte ještě hackovat počítač (což se vám často nepodaří) a checkpoint je umístěn až za ním - to máte prostě chuť vzít klávesnici a rozmlátit monitor v tuhé odplatě. Jednodušší je potom páčení zámků - ale tady už tuplem nechápu to riziko alarmu a časový limit.
V hraní se posouváte především ve vašem bytěúkrytu, kde komunikujete se spojenci, nakupujete a upravujete vybavení (toho je přesně tak akorát, ale peníze na drtivou většinu prostě mít nebudete a pokud se nechystáte zabít všechny a všechno, tak ani v misích nenajdete), telefonujete televizí (ne, není to chyba, ale funguje to dobře), v koupelně můžete na Thortonovi provést nějaké úpravy vzhledu a případně si i můžete prohlédnout vaše trofeje či dárky od přátel.
Na závěr jsem si nechal to nejhorší, nač ve hře narazíte - bossové. To je, přátelé, jedním slovem katastrofa. Hra se sice snaží o tak trochu Bourneovský přístup k realitě, ale pořád je to zhruba realita nám známá. Bossové jsou zpravidla nápaditě vymyšlení co do vzhledu a osobnosti, ALE (!) vydrží několik desítek či i stovek zásahů, opakují neustále stejné sekvence boje (střelba, souboj nablízko, stělba, souboj na... atd.), posilují je nekonečně proudící zástupy řadových nepřátel a do toho navíc vládnou nějakou schopností, kterou bych spíš čekal v nějaké fantasy hře. Autorům se zřejmě zdálo, že misi musí ukončovat bitka (nemůže prostě následovat např. zajímavé pronásledování v hroutícím se domě, kde vás můžou zabíjet třeba padající sutiny - prostě ne) s bossem, čímž zcela pohřbívají ducha i atmosféru hry. Navíc zabíjet bossy není zábava, je to opruz, často i necháte za sebe promluvit svého Hulka, to vám garantuju.
Takhle nějak vypadá hraní Alpha Protocolu (alespoň tedy, pokud nemáte rádi takové to americké patriotické krveprolití) a já se musím přiznat, že už dlouho jsem neměl z hraní tolik smíšené pocity.
Ačkoli se hra označuje za RPG, dodnes si pamatuju, jak Warren Spector odmítal označovat Deus Ex za RPG. A Deus Ex je mnohem větší RPG než Alpha Protocol. Když budu srovnávat, nejlepší to bude asi právě s Deus Ex, od kterého si půjčuje částečně atmosféru, částečně i průchody jednotlivými misemi, a s Mass Effectem 2, s kterým má společného víc, než by se asi slušelo.
Tak předně hrajete za Mika Thortona, který byl právě rekrutován super tajnou agenturou, která je v podstatě kombinací CIA a klasických filmových Black Ops. Jediné, co si při volbě postavy volíte, je předchozí zaměření (zjednodušeně - střelec, schovka, hračička; navíc je žoldák a zelenáč - po dohrání za rekruta se otevře veterán) agenta. Volba je spíš kosmetická, protože body ve skillech je možné před hrou upravit.
Hraní za jednotlivé charaktery se opravdu citelně liší - nejvíce to poznáte v resumé na konci mise i formou odkazů např. z televize, zmínkách v rozhovorech atd.
Nejdříve si projdete výcvikové centrum a seznámíte se s prvními postavami a osvojíte si nezvyklé konverzační techniky. Systém je tu podobný jako u Mass Effectu 2, jen s tím rozdílem, že si nevolíte konkrétní témata k hovoru, ale způsob vaší reakce (agresivně, stroze, vtipně, úlisně atd.) - je to podle mě mnohem lepší a přirozenější, než zcela dezorientované dialogy v Mass Effectu, kde neustále žvatláte, co nechcete. Tady vzniká zajímavá situace - postav, s nimiž budete ve hře hovořit je všehovšudy mezi dvaceti až třiceti, což je počet běžný spíš u adventur než u třeba klasických RPG, v nichž vedete až stovky malých rozhovorů, klidně i s tím nejzavšivenějším žebrákem. Tím, že je postav málo, má každá svůj jasný psychologický profil a na různé reakce bude různě reagovat, ještě navíc i podle toho, jak vás má v oblibě - ta se tady pěstuje právě v dialozích, ale asi tak o deset levelů výše, než v případě impotentního Dragon Age. Příklad - první žena, s kterou se setkáte, má ráda profíky (+1 reputace), nesnáší namyšlené frajery, co jí dělají návrhy (-1 reputace) a ostatní nijak zvlášť neřeší (-1/0/+1 - dle tématu hovoru), její preference se však můžou měnit v závislosti na tom, jak vás má nebo nemá ráda. A to je u všech postav, proto tak omezený počet - co je důležité, postavy mají velký vliv na to, jak se vám bude hrát - čím více budete mít přátel, tím více pomoci, rozumnějších cen, informací a malých vedlejšáků dostanete.
Po tutorialu v zařízení se vydáváte na první misi do Saudské Arábie. Co se týká volby misí, tak ty jsou správně exotické přesně tak, jak to ke špionování patří - Saudská Arábie, Moskva, Tchaj-Pej a Řím. V každé této lokaci je několik misí, které musíte splnit, abyste narušili plány zločinné korporace (nebo ochránili ty, které se zločinná korporace snaží zabít - to je nakonec většinou na vás). Navzdory tomu, jak retardovaně to zní, je příběh velice dobrý, ale také dost překomplikovaný. Častokrát se toho na vás vyvalí tolik, že než si uvědomíte, co se vázalo k čemu, je už všechno dávno jinak. Každopádně je příběh opravdu dobrý, špiónský a u hry vás udrží (ačkoli to bude pravděpodobně kvůli jeho některým vedlejším zápletkám, než kvůli jeho rozuzlení, které už tak nejpozději v půlce začnete tušit).
Bohužel, level design je opravdu hodně nevyrovnaný, a tak zatímco některé lokace jsou příjemně přirozené a vy musíte případně i přemýšlet, kudy bude nejvýhodnější cesta, jiné jsou účelové až hanba. Mise jsou striktně koridorové stejně jako v Mass Effectu, ale narozdíl od něj tu nejsou žádné neutrální zóny, kde byste si pokecali či zaobchodovali - k tomu slouží výhradně váš byt (v zásadě zmenšenina interiéru Normandie z ME2). Často máte na vybranou, jakou cestou se v misi dát, ale cesty vedou k jednomu cíli a rozdíl je zpravidla jen ve hlučnosti, případně nalezených věcech nebo možností splnit některým kamarádům službičku.
Všechno podstatné o misi se sice dozvíte z briefingu, ale za úplatu si na černém trhu ('Clearinghouse') můžet nakoupit dodatečné informace, informace o lidech, které tam potkáte, nechat si umístit na vhodné místo odstřelovačku, plán bezpečnostních kamer atd. Pravdou je, že je opravdu rozdíl plnit misi, když absolutně nevíte, do čeho jdete, všechny jste si rozhádali a neumíte se ani plížit - to je potom strašný masakr a jde s vámi v popularitě u osob z kopce jako s kontem neúspěšného gamblera.
Výtku ohledně misí mám především tu, že nevíte, jak mají jít za sebou - ani ne tak jednotlivé mise, ale spíš celkové operace. A to, když nevíte, co vás v nich může potkat, může vést k nepříliš dobrému rozhodnutí. Zas na druhou stranu je to do jisté míry realistické, ale klad to rozhodně není.
Pokud se vám mise zvrtne, či pokud vás přestane bavit po každém alarmu loadovat checkpoint (ne, žádné sejvování, rozmazlený parchante!), dostáváte se do bojové vřavy, která probíhá zcela ve stylu Mass Effect 2 - přiběhnete k vhodnému rohu, zmáčknete akční tlačítko pro krytí a z krytu střílíte buď s mířením (částečně se odkryjete) nebo naslepo (sice zůstanete skrytí, ale trefíte tak každou třetí). Bohužel závislost na akčním tlačítku často vede k omylům, protože vy mnohdy nevíte, co po dalším zmáčknutí akčního tlačítka postava udělá - tyto ikony se budete učit metodou pokus omyl a budete to nenávidět. Stejně jako neschopnost postavy dělat víc věcí najednou - pokud jste v krytu a nabíjíte, postava prostě z krytu neodejde, dokud nenabije (v kombinaci s přilítnuvším granátem je to extra výživné), navíc mnohdy vás soupeři trefují tak maximálně vlasu ledabyle trčícího z hlavy, ale vám to stejně ubírá. Případně opačně - jste schovaní tak špatně, že máte pocit absolutního naservírování, ale soupeři vás nejenže netrefí, ale oni si vás ani nevšimnou.
AI je vůbec dost nevyrovnaná - zatímco někdy vás opravdu příjemně překvapí (to je možná trochu masochistické) a polovina jejich skupiny vás obejde, aby vám pošimrala záda, jindy si vás nevšímají a přestože používáte hlučnou střelbu, nespustí ani alarm, vedle kterého stojí.
Na druhé straně je zase příjemný fakt, že hra dovede rozlišovat, jestli jste zabili zřídkakdy se vyskytující civilisty, jestli jste užívali smrtících či nesmrtících prostředků (hra se sice bez zabití projít nedá, ale můžete klidně nechat žít drtivou většinu nepřátel, kteří ne vždy jsou nepřáteli).
Absolutní výtka, kterou mám, jsou určitě mezihry - především v pozdější době jsou už nemožně těžké. Zejména se to týká hackování, které je sice stylově provedné (máte kusy číselného kódu a snažíte se je odchytit v běhajících číslech), ale autoři prostě ignorovali fakt, že myš není analog - těžko se to popisuje, chce to zkusit - najít kód je mimochodem dost obtížné i díky dementní barvě fontu, ale s třeba dvacetisekundovým limitem to Obsidian naprosto přehnal a já jsem si stáhnul pro tyto účely trainer. Jde totiž o to, že pokud hrajete za plíživý charakter a poplachu se vyhýbáte jako čert kříži a na konci lokace, kterou jste jen horko-těžko proplížili, musíte ještě hackovat počítač (což se vám často nepodaří) a checkpoint je umístěn až za ním - to máte prostě chuť vzít klávesnici a rozmlátit monitor v tuhé odplatě. Jednodušší je potom páčení zámků - ale tady už tuplem nechápu to riziko alarmu a časový limit.
V hraní se posouváte především ve vašem bytěúkrytu, kde komunikujete se spojenci, nakupujete a upravujete vybavení (toho je přesně tak akorát, ale peníze na drtivou většinu prostě mít nebudete a pokud se nechystáte zabít všechny a všechno, tak ani v misích nenajdete), telefonujete televizí (ne, není to chyba, ale funguje to dobře), v koupelně můžete na Thortonovi provést nějaké úpravy vzhledu a případně si i můžete prohlédnout vaše trofeje či dárky od přátel.
Na závěr jsem si nechal to nejhorší, nač ve hře narazíte - bossové. To je, přátelé, jedním slovem katastrofa. Hra se sice snaží o tak trochu Bourneovský přístup k realitě, ale pořád je to zhruba realita nám známá. Bossové jsou zpravidla nápaditě vymyšlení co do vzhledu a osobnosti, ALE (!) vydrží několik desítek či i stovek zásahů, opakují neustále stejné sekvence boje (střelba, souboj nablízko, stělba, souboj na... atd.), posilují je nekonečně proudící zástupy řadových nepřátel a do toho navíc vládnou nějakou schopností, kterou bych spíš čekal v nějaké fantasy hře. Autorům se zřejmě zdálo, že misi musí ukončovat bitka (nemůže prostě následovat např. zajímavé pronásledování v hroutícím se domě, kde vás můžou zabíjet třeba padající sutiny - prostě ne) s bossem, čímž zcela pohřbívají ducha i atmosféru hry. Navíc zabíjet bossy není zábava, je to opruz, často i necháte za sebe promluvit svého Hulka, to vám garantuju.
Pro: Příběh (i když překombinovaný), vedlejší postavy, filmový dialogový systém, fungující a užitečný systém obliby, získávání informací, hra není skutečné RPG,
Proti: Bossové, minihry (v čele s hackováním), špatně vymyšlený systém krytí a interakce vůbec, občas špatně vybrané místo checkpointu, ve hře je dispozici až příliš málo peněz (pokud se snažíte hrát 'kladně')