Určitě každý zná ten pocit, když se setká s nějakým výjimečným dílem. Podivné mrazení v zádech, zvláštní pocit dokonalosti a aura úplnosti - zhruba to se ve vás děje. Jako kdybyste na chvíli splynuli s autory i dílem samým.
Přesně to jsem cítil při prvním, druhém i patnáctém hraní.
Planescape je jedna z mála her, kde nejde o záchranu světa. Nejde ani o záchranu čehokoli či kohokoli jiného, než vás samých, ve hře prezentovaných postavou Bezejmenného.
Je zvláštní, jak se autorům podařilo vytvořit jednu konkrétní postavu, kterou mimo jejích atributů nemůžete upravit, a přesto s ní splynete a ona se stane do určité míry vámi. V době, kdy postavy nejsou ničím víc, nežli otroky hráče, je Bezejmenný dokonalým promítnutím vás do šíleného světa Mnohovesmíru - ten je tak pestrý, že vy ani Bezejmenný nemůže vědět všechno - a tak se ptáte, učíte se a stáváte se plnohodnotnou postavou v tomto světě. Vydáváte se na výpravu za odpověďmi na otázky a stále víte, že ač se v určitých událostech angažujete, starobylá pravidla, světy a jejich obyvatelé tu byli dávno před vámi a bez ohledu na váš úspěch či neúspěch tu budou i po vás. Bezejmenný se může stát téměř bohem co do atributů, ale stále jsou tu pružiny (jako třeba Paní Bolesti, ale i jiné méně zjevné), které připomínají relativitu vlastní síly i moci.
Rozhovory jsou košaté a ve složitém světě plném rozličných filosofií (které jsou nezřídka odrazem některých pozemských) se autorům podařilo úžasně skloubit možnosti vlastního názoru hráče a zároveň možností daných atributy postavy. Nikdo se necítí ochuzen, nikdo nemůže říci, že by chtěl říct něco, co v nabídce chybělo
Grafické i designové provedení Planescape je zcela odpovídající světu, je nápadité, originální, dostatečně šílené a bizarní a s ohledem na povahu světů i dostatečně morbidní.
Pomocníci, vedlejší postavy i prachobyčejní kolemjdoucí - ti všichni dokonale zapadají do světa, kde špatně vyslovené slabiky následované lusknutím prstu otevřou portál třeba do pekelné sféry plné démonů. Všichni jsou individuality, všichni mají pozadí a všichni plně zapadají do té fantastické mozaiky.
Jediné, k čemu mohu mít ospravedlnitelnou výtku, jsou boje - nejsou nijak objevné a jejich zábavnost je spíš relativní, ale odehrávají se na zcela logických místech. Bojujete tedy jen tam, kde je třeba bojovat a kde to přímo vyplývá z příběhu, což je přinejmenším úžasně osvěžující v záplavě her, kdy příběh je jen spojnicí bojových pasáží. Zde jsou boje součástí vyprávění příběhu.

O této hře by se toho daly napsat mraky - o tetováních a jejích významech, o prazvláštních obyvatelích, o Bezejmenném samotném, o parťácích, o filosofiích, pravidlech a možnostech - mohli bychom debatami strávit v podstatě stáří, neboť zde opravdu platí, že co postava, to opravdu jiný příběh.
Nemůžu jinak, než vás povzbudit, abyste si Planescape zahráli, pokud jste tak ještě neučinili. Podle mého názoru se jedná jednoznačně o to nejlepší, co si lze zahrát - je to určitě hra, která překročila hranice možností videoher nejméně tou měrou jako komiksy Alana Moorea svět komiksový.
Ať už chcete hrát za zlého, ale moudrého bojovníka, roztržitého, ale prudce inteligentního mága či charismatického lapku - ti všichni a desítky dalších možných rolí tu mají své místo a uplatnění a vy s nimi můžete prožít fantastické dobrodružství při hledání identity a dost možná i závažných odpovědí světa našeho.