Tak tohle je panečku jiná káva, než první díl. Tohle je totální destrukce, chaos a jatka, to vše za doprovodu breku vdov po zabitých řidičích. Sice jsem co do počtu moc her nehrál, ale jestli na mě něco udělalo dojem, byl to právě Flatout 2.
Pamatujete si třeba na sérii Need for Speed v roce 2006? Pamatujete si, co se stalo, když jste s autem narazili do soupeře nebo bariéry? No správně! Nic se nestalo. Když jsem hrál Flatout, nutně se mi vnucovala otázka, jestli by destrukce takhle čistě náhodou neměla vypadat ve všech hrách.
Ale pojďme na to popořadě. Dvojku jsem hrával na notebooku, který se s ní vypořádal překvapivě dobře, a tak byl Flatout jednou z mála her s next-gen grafikou, co jsem si mohl navzdory výkonovému omezení vychutnat. Ten bloom! Ten blur! Ty efekty! Ano, valil jsem na to oči. Zpětně musím uznat, že podobně jako třeba v prvním Dirtu, i tady je grafika dělaná na efekt, o realistickém ztvárnění však nelze mluvit. Nevadí, hezky se na to kouká a k šílené hře se šílený postproces hodí.
Co závodění? Zabaví dlouho, ale přeci jen ne napořád. Tratě se začnou opakovat a pro mě se zábavnost postupně vytrácela. Začíná to být stále stejné, srážky už neuhranou, závody se stávají stereotypními. Nicméně i poté se to dá hrát a baví to více, než některé hry hned na začátku.
Vzhledem k charakteru závodění mě poměrně překvapil jízdní model, který bych neoznačil za jednoduchý. Zkrotit auto chce cvik a rychlí lamači asfaltu se dají udržet na uzdě jen obtížně.
Soundtrack je docela povedený, ale už jsem měl tu čest s lepšími. Takováto hra by si klidně zasloužila i tvrdší nářez.
Pokud hru hrajete na klávesnici a s kamerou za vozem, máte všechny ty srážky a kusy odlétávající z vašeho i cizích vozů jak na stříbrném podnose. Dáte-li přednost volantu a kameře z kapoty vlevo OBRÁZEK(chválím), pak jste zase v centru celého dění. Oboje má něco do sebe.
Takže abych to nějak shrnul, Flatout 2 je povedená hra. Ze začátku šokuje, ke konci nudí. To vše ve slušivém kabátku za podpory nízkých hw nároků. Od prvního dílu to byl veliký skok, naproti tomu k Ultimate Carnage je to zatraceně blízko...
Pamatujete si třeba na sérii Need for Speed v roce 2006? Pamatujete si, co se stalo, když jste s autem narazili do soupeře nebo bariéry? No správně! Nic se nestalo. Když jsem hrál Flatout, nutně se mi vnucovala otázka, jestli by destrukce takhle čistě náhodou neměla vypadat ve všech hrách.
Ale pojďme na to popořadě. Dvojku jsem hrával na notebooku, který se s ní vypořádal překvapivě dobře, a tak byl Flatout jednou z mála her s next-gen grafikou, co jsem si mohl navzdory výkonovému omezení vychutnat. Ten bloom! Ten blur! Ty efekty! Ano, valil jsem na to oči. Zpětně musím uznat, že podobně jako třeba v prvním Dirtu, i tady je grafika dělaná na efekt, o realistickém ztvárnění však nelze mluvit. Nevadí, hezky se na to kouká a k šílené hře se šílený postproces hodí.
Co závodění? Zabaví dlouho, ale přeci jen ne napořád. Tratě se začnou opakovat a pro mě se zábavnost postupně vytrácela. Začíná to být stále stejné, srážky už neuhranou, závody se stávají stereotypními. Nicméně i poté se to dá hrát a baví to více, než některé hry hned na začátku.
Vzhledem k charakteru závodění mě poměrně překvapil jízdní model, který bych neoznačil za jednoduchý. Zkrotit auto chce cvik a rychlí lamači asfaltu se dají udržet na uzdě jen obtížně.
Soundtrack je docela povedený, ale už jsem měl tu čest s lepšími. Takováto hra by si klidně zasloužila i tvrdší nářez.
Pokud hru hrajete na klávesnici a s kamerou za vozem, máte všechny ty srážky a kusy odlétávající z vašeho i cizích vozů jak na stříbrném podnose. Dáte-li přednost volantu a kameře z kapoty vlevo OBRÁZEK(chválím), pak jste zase v centru celého dění. Oboje má něco do sebe.
Takže abych to nějak shrnul, Flatout 2 je povedená hra. Ze začátku šokuje, ke konci nudí. To vše ve slušivém kabátku za podpory nízkých hw nároků. Od prvního dílu to byl veliký skok, naproti tomu k Ultimate Carnage je to zatraceně blízko...
Pro: Grafická stránka, nároky, zábava, možnosti kamery, americky vyhlížející vozy
Proti: Časem stereotypní