Kdybych o Vigilu dopředu nic nevěděl a pustil se rovnou do hraní, hodnocení tohoto nadmíru zajímavého dílka by bylo určitě mnohem nižší. Autoři se totiž s hráčem vůbec nepářou. Žádné vysvětlování, žádné nápovědy. Prostě přemýšlej a hraj. Na všechno si budeš muset přijít sám. A když něco zmrvíš, budeš znovu všechno opakovat.

Ve spojení s nemožností hru jakýmkoliv způsobem ukládat se jedná o naprostý designérský kreténismus, který nehodlám ve hrách tolerovat. U adventur obzvlášť. A u adventur sázejících především na specifickou atmosféru už vůbec ne. Protože v případě nečekaného záseku/smrti a následného opakování už jednou projitých částí/vyřešených puzzlů dochází k totálnímu zničení dosavadního zážitku. Příchodu nudy a frustrace. A kvůli těmto pocitům hry rozhodně nehraji.

Před začátkem hraní jsem si proto přečetl kompletní návod. A udělal jsem dobře, protože tak jako tak se mi podařilo párkrát zakvičet. Nebylo to však tak hrozné, jaké by to určitě bylo, kdybych si návod nepřečetl. Všem nefér situacím, které autoři do hry implementovali, se mi totiž podařilo vyhnout. Ve hře je totiž několik momentů, během kterých můžete bez jakéhokoliv varování zničehonic před koncem už takřka dokončeného aktu zemřít. Stačí třeba otevřít dveře, které měly zůstat navždy zavřeny. A to pak letí klávesnice oknem. Hraní bez návodu proto doporučuji jen ultramega OK hardcore kovaným adventuristům, kteří jsou psychicky odolní a nemají doma okno.

Nadprůměrné hodnocení si ode mě Vigil: Blood Bitterness odnáší především za krásně zlověstnou atmosféru a velmi povedené cutscény, které patří k těm nejpůsobivějším, jaké jsem ve hře kdy viděl.