Freedom Fighters je moje srdcovka. Je to jedna z mála her, které můžu hrát stále dokola a pokaždé se skvěle bavím. Proč?
Začněme příběhem. Ten je jednoduše skvělý. Scénář je jednoduchý, do Států vtrhlo SSSR a vaším úkolem je spolu s ostatními bojovníky za svobodu Rusy ze země vytlačit. Prostředí New Yorku je precizní a jednotlivé lokace jsou výborně designérsky navržené. Hudba Jespera Kyda hře padne jak ulitá a atmosféra ze hry sála každým coulem. Animace mezi misemi si pokaždé opravdu užívám, zejména geniální zprávy se soudružkou Tatianou Kempinskou.
Ač se jedná o vesměs lineární střílečku, na mapách jsou rozesety hromady vedlejších cest, které často velice ulehčí práci. Proč se hrnout proti kulometu, který znamená jistou smrt? Vždyť stačí vylézt po trubkách na střechu budovy a pokropit stanoviště nepřítele hezky seshora. Takovýchto vychytávek tu je mnoho a hratelnost to strašně táhne nahoru. Velice mě překvapilo, jak je AI vlastně skvělá. Sice nedokáže nějaké překvapivé obchvaty, ale co se týče bojiště, poradí si se vším. Vyleze po trubkách, přeskočí díru, do které by mohla spadnout a hlavně KRYJE SE! Platí to jak u spolubojovníků, tak u nepřátel. A díky tomu jsem si, jinde mnohdy otravné zachraňování a ochraňovaní NPC, opravdu užíval. Chlápci opravdu šli za mnou bez toho aby něco obcházeli, zasekli se anebo se nechali zabít. Tleskám! Tohle neumí mnohdy ani dnešní hry.
Freedom Fighters není vůbec obyčejná střílečka. Bez taktiky dlouho nepřežijete, zejména na nejvyšší obtížnost je nutno hrát velice obezřetně. Spolupráce s týmem je opravdu klíčová. Zatímco zezačátku jste spíše vlk samotář, ke konci s sebou táhnete celou armádu bojovníků. Rozkazy se udílí jednoduše, byť bych uvítal trošku rozsáhlejší možnosti taktizování. Ale budiž, fungovalo to i tak výborně.
Freedom Fighters jsou rovněž zajímaví tím, jak ve hře plyne čas. Vůbec jsem neměl pocit, jako u mnoha jiných stříleček, že hra skáče v prostředí, jak se jí zachce. Vše se pomalu vyvíjí. Třeba základna. Nejdřív slouží jako schovka pro tři osamělé bojovníky, o pár misí později je plná zbraní, výzdoby a stanů v okolí, kde postávají další „freedom fighters“ připravení do boje. Taktéž je to s prostředím, kde se válčí. Děj hry začíná na podzim a ten se v průběhu hry plynule přehoupne v zimu (zimní NY velmi připomíná Max Payna). Změny jsou pozorovatelné i na vzhledu hlavního hrdiny. Jsou to prkotiny, ale dělají na celkovém dojmu opravdu hodně.
A grafika? Ta je i dnes velmi slušná, překvapila mě na svou dobu velice vyspělá fyzika. Ovládání je naprosto bezproblémové a svého hrdinu máte vždy pevně v rukou.
Na závěr bych měl říci také nějaká ta negativa. Neřeknu, protože mě žádná nenapadají. Snad jen, že je FF hra strašně krátká a uvítal bych rozhodně nášup. Co třeba v podobě dvojky?
Začněme příběhem. Ten je jednoduše skvělý. Scénář je jednoduchý, do Států vtrhlo SSSR a vaším úkolem je spolu s ostatními bojovníky za svobodu Rusy ze země vytlačit. Prostředí New Yorku je precizní a jednotlivé lokace jsou výborně designérsky navržené. Hudba Jespera Kyda hře padne jak ulitá a atmosféra ze hry sála každým coulem. Animace mezi misemi si pokaždé opravdu užívám, zejména geniální zprávy se soudružkou Tatianou Kempinskou.
Ač se jedná o vesměs lineární střílečku, na mapách jsou rozesety hromady vedlejších cest, které často velice ulehčí práci. Proč se hrnout proti kulometu, který znamená jistou smrt? Vždyť stačí vylézt po trubkách na střechu budovy a pokropit stanoviště nepřítele hezky seshora. Takovýchto vychytávek tu je mnoho a hratelnost to strašně táhne nahoru. Velice mě překvapilo, jak je AI vlastně skvělá. Sice nedokáže nějaké překvapivé obchvaty, ale co se týče bojiště, poradí si se vším. Vyleze po trubkách, přeskočí díru, do které by mohla spadnout a hlavně KRYJE SE! Platí to jak u spolubojovníků, tak u nepřátel. A díky tomu jsem si, jinde mnohdy otravné zachraňování a ochraňovaní NPC, opravdu užíval. Chlápci opravdu šli za mnou bez toho aby něco obcházeli, zasekli se anebo se nechali zabít. Tleskám! Tohle neumí mnohdy ani dnešní hry.
Freedom Fighters není vůbec obyčejná střílečka. Bez taktiky dlouho nepřežijete, zejména na nejvyšší obtížnost je nutno hrát velice obezřetně. Spolupráce s týmem je opravdu klíčová. Zatímco zezačátku jste spíše vlk samotář, ke konci s sebou táhnete celou armádu bojovníků. Rozkazy se udílí jednoduše, byť bych uvítal trošku rozsáhlejší možnosti taktizování. Ale budiž, fungovalo to i tak výborně.
Freedom Fighters jsou rovněž zajímaví tím, jak ve hře plyne čas. Vůbec jsem neměl pocit, jako u mnoha jiných stříleček, že hra skáče v prostředí, jak se jí zachce. Vše se pomalu vyvíjí. Třeba základna. Nejdřív slouží jako schovka pro tři osamělé bojovníky, o pár misí později je plná zbraní, výzdoby a stanů v okolí, kde postávají další „freedom fighters“ připravení do boje. Taktéž je to s prostředím, kde se válčí. Děj hry začíná na podzim a ten se v průběhu hry plynule přehoupne v zimu (zimní NY velmi připomíná Max Payna). Změny jsou pozorovatelné i na vzhledu hlavního hrdiny. Jsou to prkotiny, ale dělají na celkovém dojmu opravdu hodně.
A grafika? Ta je i dnes velmi slušná, překvapila mě na svou dobu velice vyspělá fyzika. Ovládání je naprosto bezproblémové a svého hrdinu máte vždy pevně v rukou.
Na závěr bych měl říci také nějaká ta negativa. Neřeknu, protože mě žádná nenapadají. Snad jen, že je FF hra strašně krátká a uvítal bych rozhodně nášup. Co třeba v podobě dvojky?
Pro: atmosféra, návyková hratelnost, výborný leveldesign, fešná grafika, na svou dobu výborná fyzika, zábavné taktizování a přestřelky, cutscény, zajímavý systém ukládání, mrazivá hudba Jespera Kyda dodávající hře pořádnou atmosféru
Proti: velmi krátké