Hru jsem poprvé hrál někdy v 93-94 (dříve jsem na to bohužel ještě neměl mozek). Od té doby jsem jí hrál mnohokrát a také několikrát dohrál.

To že kolo trvá dlouho by se dalo předvést na mém experimentu, který jsem naposled zkusil. Zabrat naprosto všechny políčka, které aspoň trochu vynášejí (s tím, že jsem kolem jediného zbylého nepřátelského města udržoval armádu na všech osmi). Bohužel jsem však narazil na maximální limit měst. Loadoval jsem a udělal to chytřeji. Na max. počet měst (už nevím kolik) jsem se to číslo snažil co nejlépe využít a mít co největší skóre na populaci, všechny divy světa a samozřejmě, bonus za mír. Tím se moje hodnocení dostalo mimo tabulky do řádu zhruba 2000%. Používal jsem ovšem taktiku save-load, to bez mučení přiznávám. Heh, soupeře jsem nechal zkoumat a stavět divy světa, načež jsem je pak zabíral/kradl/tradeoval. Snad jsem dokonce měl nukleární zbraně kolem roku nula (ale nejsem si tím jist).

Zkrátka byla to sranda. Vzpomínat jak jsem jako malý proháněl Settlery z Evropy na východ přes pustou Sibiř. To jsem samozřejmě hrál jen tak pro srandu, ne na výsledek. Zajímalo by mě, kolik bych měl bez hanebné taktiky save/load. Jednou si to vyzkouším. I tak asi dost, přeci jen, hraji tuto hru celý život.

Proč vlastně ? Protože Civ má ohromnou vlasnost replayability - je radost hrát znova. Občas to sice na začátku dopadne špatně a tak než postavíte prvního Settlera, zničí vás cizí nájezdník (a tak zemřete v prvních pěti minutách). Krásný obrázek že Civilization nepřečkala Test of time. Ale Martyrius the Great will rise again, že ano. Da, da, není problém začít hrát znovu.

Nerad jsem hrál random mapu (vlastně snad ani jednou), vždy svět. Itálie skládající se ze zhruba pěti políček, Británie zase ze čtyř (nebo tak nějak). Nejhorší bylo zvládnout Asii a Afriku. Pohyb pomalý, prostory obrovské, nepřátelé utíkali sem tam, města všude možně. Zimbabwe mě pěkně štvalo. Ale což.

Jako frontman Ruska je Stalin, jako předák Číny je Mao. Docela kontroverzní, tuším, že je v pozdějších dílech nahradili. U Německa si však netroufli dát ... no současníka těmto dvoum.


Nuže zpátky k mému experimentu. Protože jsem měl maximální počet měst (někdy kolem roku 1800 to bylo). Pollution bylo také maximální. Kromě těch jednotek na blokování nepřítele (tanky proti cavalry, viva la civilization) jsem měl jen settlery, ale ani jejich obrovská armáda nestačila na to pokrýt ohromnou spotřebu mé civilizace. A to jsem měl všechny možné potlačovače znečištění, snažil jsem se dávat jídlo a ne produkci et cetera.
===> Kolo pak trvalo i třeba 10 minut. Šílené, ale docela sranda. Naštěstí následovné hry se zaměřili na trochu automatizaci mikromanagementu.

Takže jsem vlastně vyhrál na více frontách. Jakoby jsem zničil všechny nepřátele (i když ne na papíře, formálně) - byť jen prakticky. Loď se vesele stavěla a SS moduly trojího typu svižně svištěli na oběžnou dráhu. A ještě jeden konec - nevím teď jaký (z hlavy), ale také jsem ho měl. Doufám.
To se mi zdá jako trochu škoda. Nemůžu zničit posledního nepřítele, protože by skončila hra a to nechci. Ale chci ho zničit, aby se mi to počítalo jako úspěch.

A když už jste (jakkoliv) skončili, ten pocit vítězství z všemocné tabulky historie (kde se pomaličku mračili všichni poražení) a poté ten sled vývoje civilizace na kontinentech, zabírání území, barevné označení.

I grafika. A krásně provedené divy světa, města, ty šašci na cestě před městem, geniální systém. Civilizopedie (díky ní jsem se prakticky naučil angličtinu a tak věděl jak se řekně sýpka dřív, než názvy měsíců).