Na pár her v životě, které jsem dohrál, jsem neskutečně hrdý. Jedna z řady bude právě Gorky 17, se kterou bylo (pro mě) peklo dostat se až na samotný závěr. Pamatuju si, jak jsem hru ze začátku hrál. Okamžitě mě zaujal příběh a samotné zpracování. Předtím jsem totiž žádnou tahovou strategii nehrál. Popravdě mě ten koncept okamžitě potěšil a já si to za cílem mastil jedna báseň. Pravda, ne pokaždé to bylo tak jednoduché a občas to bylo až odporně složité. Ale ve výsledku se to dohrát dalo a co více, dokonce mi to utkvělo v paměti. Od té doby vím, že když se setkám s podobnou tahovou strategií, tak u ní většinou skejsnu hodně dlouho, než jí dohraju (což se paradoxně nedá říct o Falloutovi :-)) Ale což...vzpomínky na to, kdy jsem to s bratrancem drtil, abychom to dojeli do konce jsou nezapomenutelné. A proč se hry hrají? No přeci kvůli vzpomínkám...