Max Payne 2 byla jednou z mých prvních her z 3. osoby. Dohrál jsem ji nesčetněkrát a ve výsledku ji mám ještě o kousek radši, nežli první díl.
Atmosféra už není tak temná jako v prvním díle, ale nemyslím si, že by to hře vadilo. Temnost kompenzuje opravdu hromada vtípků všeho druhu. Příběh samotný je stále depresivní, ale všude okolo je ukryta hromada easter-eggů. Některé najdete během přímočaré cesty a některé chtějí trochu šikovnosti k jejich nalezení. Příkladem by byla nasraná babka s brokovnicí, chlápci hrající na piáno Late Goodbye a nebo skrytá místnost věnována jednomu člověku, který během tvorby MP2 zemřel. A je toho mnohem víc. Jen si zkuste poslouchat chvíli rozhovory nepřátel. V tomhle dvojka naprosto válcuje jedničku.
Ve dvojce narazíte během mise i na NPC postavy, které vám občas pomůžou (anebo vás zpomalí) v cestě, takže nejste na všechno sami. Halucinogenní mise jsou opravdu zábavné a zajímavěji navržené, takže už žádná otravná bloudění. Level na policejní stanici byl naprosto skvěle nascriptovaný a závěrečný boss byl už jen takovou třešničkou na dortu.
Graficky je dvojka ještě o něco lepší než první díl, obzvlášť co se týče level designu. Engine je výborně optimalizovaný a za celou dobu mi hra ani jednou nespadla. Vylepšený je i bulletime, funguje konečně pořádná fyzika a mě osobně to přidává na hratelnosti opravdu hodně. Některé situace ve hře jsem si sjel i vícekrát, právě kvůli těm hrátkám s lítajícími těly. Zvuky jsou výborné, na sluchátkách dvojnásob. Hudbu jsem moc nevnímal (krom main theme v menu hry), zato song při závěrečných titulcích „Late Goodbye“ mám dodnes v živé paměti a koneckonců i na disku mezi nejposlouchanějšími písněmi.
Vytknul bych krátkost (cca 6 hodin), přílišnou linearitu a ve výsledku takové nemastné neslané samotné zakončení.
Atmosféra už není tak temná jako v prvním díle, ale nemyslím si, že by to hře vadilo. Temnost kompenzuje opravdu hromada vtípků všeho druhu. Příběh samotný je stále depresivní, ale všude okolo je ukryta hromada easter-eggů. Některé najdete během přímočaré cesty a některé chtějí trochu šikovnosti k jejich nalezení. Příkladem by byla nasraná babka s brokovnicí, chlápci hrající na piáno Late Goodbye a nebo skrytá místnost věnována jednomu člověku, který během tvorby MP2 zemřel. A je toho mnohem víc. Jen si zkuste poslouchat chvíli rozhovory nepřátel. V tomhle dvojka naprosto válcuje jedničku.
Ve dvojce narazíte během mise i na NPC postavy, které vám občas pomůžou (anebo vás zpomalí) v cestě, takže nejste na všechno sami. Halucinogenní mise jsou opravdu zábavné a zajímavěji navržené, takže už žádná otravná bloudění. Level na policejní stanici byl naprosto skvěle nascriptovaný a závěrečný boss byl už jen takovou třešničkou na dortu.
Graficky je dvojka ještě o něco lepší než první díl, obzvlášť co se týče level designu. Engine je výborně optimalizovaný a za celou dobu mi hra ani jednou nespadla. Vylepšený je i bulletime, funguje konečně pořádná fyzika a mě osobně to přidává na hratelnosti opravdu hodně. Některé situace ve hře jsem si sjel i vícekrát, právě kvůli těm hrátkám s lítajícími těly. Zvuky jsou výborné, na sluchátkách dvojnásob. Hudbu jsem moc nevnímal (krom main theme v menu hry), zato song při závěrečných titulcích „Late Goodbye“ mám dodnes v živé paměti a koneckonců i na disku mezi nejposlouchanějšími písněmi.
Vytknul bych krátkost (cca 6 hodin), přílišnou linearitu a ve výsledku takové nemastné neslané samotné zakončení.
Pro: příběh, fyzika a hratelnost, kvalitní a ostrá grafika, stabilita, Mona Sax a hra za ní, hromada skrytých vtípků, Late Goodbye
Proti: nic významného