První díl Maxe Payna má u mě bohatou historii. Poprvé jsem ho hrál před mnoha mnoha lety, takřka v době vydání u kamaráda, který tehdy vlastnil počítač snů. Samozřejmě mě ke hraní moc nepustil a já se musel spokojit s díváním se na tehdy vizuálně úžasnou hru. Mnohem později jsem se dostal k druhému dílu, který jsem křížem krážem proběhl mnohokrát, a když jsem se ještě o chvíli později dostal k jedničce, působila na mě jako hodně chudý příbuzný. Jednak díky slabší grafice, ale hlavně kvůli absenci fyziky, která dělala dvojku tak zábavnou, jaká je. Tehdy jsem hrou doslova proběhl a následně na DH pořádně zkritizoval.
Tentokrát jsem se však do hraní pustil s čistou hlavou a příběh Maxe Payna si náležitě vychutnal. On první díl má rozhodně své klady a není jich málo. Začněme příběhem. Ten je na první pohled hodně tuctový – bla bla zabili mi ženu bla bla jdu se pomstít bla bla a u toho vystřílím půlku New Yorku bla bla… Kouzlo však tkví v jeho, na tu dobu neskutečně, filmovém podání a hutné amtosféře. Příběh je vyprávěn pomocí komiksových předělů, které jsou skvěle nakreslené a hlavně perfektně ozvučené. Jejich sledování mě pomalu bavilo více jak samotné hraní. K tomu výborný hudební motiv a máme tu jistou herní pecku.
Co se samotného střílení týče, teprve až dvojka ho dotahuje k dokonalosti. Nicméně to neznamená, že úroveň zábavnosti není vysoké úrovni. Max Payne totiž i přes své stáří dokáže trumfnout mnohé moderní střílečky. Tehdy revoluční bulletime je skvělým hratelnostním doplňkem a zároveň prvkem, bez kterého by Max Payne byl neskutečně těžký. Zapomenout můžete na autoléčení, tady se jede naostro. I na nejlehčí obtížnost je Max Payne místy skutečnou výzvou. Zároveň však není frustrující střílečkou. Stačí se zamyslet, každá pasáž jde zvládnout.
Herní design je další silnou stránkou hry, zejména v první půli jsou úrovně hodně variabilní a neotřelé. V závěru ale hře trochu dochází dech – pobíhání v tajné základně či bludišti jakéhosi muzea bylo podstatně nudnější.
Verdikt: Max Payne je bezesporu hodně kvalitní akce se zajímavou story a skvělým leveldesignem. Svojí výtvarnou stránkou a výbornou noir atmosféru si dokáže hráče získat po celou dobu hraní, které se pohybuje okolo 9 hodin.
Tentokrát jsem se však do hraní pustil s čistou hlavou a příběh Maxe Payna si náležitě vychutnal. On první díl má rozhodně své klady a není jich málo. Začněme příběhem. Ten je na první pohled hodně tuctový – bla bla zabili mi ženu bla bla jdu se pomstít bla bla a u toho vystřílím půlku New Yorku bla bla… Kouzlo však tkví v jeho, na tu dobu neskutečně, filmovém podání a hutné amtosféře. Příběh je vyprávěn pomocí komiksových předělů, které jsou skvěle nakreslené a hlavně perfektně ozvučené. Jejich sledování mě pomalu bavilo více jak samotné hraní. K tomu výborný hudební motiv a máme tu jistou herní pecku.
Co se samotného střílení týče, teprve až dvojka ho dotahuje k dokonalosti. Nicméně to neznamená, že úroveň zábavnosti není vysoké úrovni. Max Payne totiž i přes své stáří dokáže trumfnout mnohé moderní střílečky. Tehdy revoluční bulletime je skvělým hratelnostním doplňkem a zároveň prvkem, bez kterého by Max Payne byl neskutečně těžký. Zapomenout můžete na autoléčení, tady se jede naostro. I na nejlehčí obtížnost je Max Payne místy skutečnou výzvou. Zároveň však není frustrující střílečkou. Stačí se zamyslet, každá pasáž jde zvládnout.
Herní design je další silnou stránkou hry, zejména v první půli jsou úrovně hodně variabilní a neotřelé. V závěru ale hře trochu dochází dech – pobíhání v tajné základně či bludišti jakéhosi muzea bylo podstatně nudnější.
Verdikt: Max Payne je bezesporu hodně kvalitní akce se zajímavou story a skvělým leveldesignem. Svojí výtvarnou stránkou a výbornou noir atmosféru si dokáže hráče získat po celou dobu hraní, které se pohybuje okolo 9 hodin.
Pro: výborně podaný příběh, atmosféra zasněženého New Yorku, grafika, hudba, komiksové předěly, humor tvůrců
Proti: ke konci přehnaná výdrž nepřátel, Max se tváří jak dement