Poctivá old-school střílečka, která jakoby z oka vypadla Kingpinu, Soldier of Furtune nebo modernějšímu F.E.A.R.u. Přestože je graficky už notně zastaralá, tak tehdy byla v tomto ohledu docela na výši a těží z něho i dnes. Především díky flexibilnosti použitého LithTech Enginu, jenž se stará o deformaci mnoha předmětů, stopy po kulkách na zdech, statické stíny postav, kvalitní modely nepřátel, podporu widescreen rozlišení, cákance krve, kouřové efekty a podobně. Koncem roku 1998 a de facto i po většinu roku následujícího, nebylo z mého pohledu graficky dokonalejší FPS.

Herně rovněž ukazuje skvělou vyváženost, kterou právě postrádal zmiňovaný F.E.A.R od stejného studia, alespoň co se týče level designu, logické návaznosti z něho vyplývající a dostatečného počtu rozmanitých nepřátel a bossů. Pozadu je Blood 2 naopak s umělou inteligencí, nicméně vojáci v maskáčích dokáží solidně potrápit i protřelé gamery. Stačí vykouknout zpoza rohu a vidí-li cizí objekt, hned bez rozmýšlení střílí. Neplatí to sice vždy a kolikrát jdou sejmout po pár loadech levou zadní, ale tam kde jim chybí uvažovaní, mají nastaveny hitpointy zranitelnosti, usmrcenosti na pokročilé úrovni a s neprůstřelnou vestou tak i něco vydrží, stejně jako do půl těla svlečení zombíci ohánějící se nožem.

Spolu s variabilitou jednotlivých úrovní a dostatečnou zásobou zbraní, je umožněn dobrý pocit ze hry, nepostrádající atmosféru výše zmíněných, ale i řady jiných, dobových FPS. Při hraní mi občas na obličeji přistála jakási obdoba facehuggera nebo heardcraba. Z perfektních a osvěžujících vychytávek, lze zmínit např. srdce doplňující životy, čemuž se nelze divit, když je hlavním hrdinou nemrtvý Caleb. Dále Voodoo panenku sloužící jako zbraň, možnost použít několik věcí z inventáře, všechny postupně vlastněné zbraně, zobrazitelné na obrazovce spolu se stylovým rámečkem informujícím o aktuálních instrukcích, lze je ale ignorovat, a výsledný interface s HUDem tak je po stranách obrazovky originální, hře dodávající na unikátnosti. Hlavně to zavírání a otevírání nápovědy se mi moc líbilo.

Nicméně, i přes spoustu kladů má Blood 2 různé nedomyšlenosti nebo bugy, které akorát naštvou. Např. mrtvá těla nepřátel se vždy po loadingu znovu sesunou k zemi, místo aby na ní trvale ležela. Lze tomu ale předcházet rozsekáním jejich bezvládných těl na kousky. V případě uložení pozice u některého z protivníků nebo bossů se stává, že útočí i poté, kdy hráč znovu nahraje pozici z okamžiku, která předtím těsně předcházela chvíli, v níž se s nimi chystal pustit do boje. Protože hra si už po opětovném loadingu pamatuje proběhlý souboj a oni tak útočí, i když by ještě vůbec neměli. Což vyžaduje následně velkou opatrnost, která ale ne vždy vyjde a je tak nutné některé úseky znovu opakovat. Poslední, co stojí z potíží za zmínku, je časté padání hry s chybou "Client MFC Application". Projevuje se zejména na widescreen rozlišeních, jediné funkční a širokoúhlé bylo v mém případě 1360x768, těch normálních s poměrem stran 4:3 se ta chyba netýkala. Nebylo ale výjimkou její vyskytování i při pár loadinzích nebo vyhrocených soubojích.

I přes výše zmíněné jsem se dobře bavil, jako před lety a ačkoli mě pár bossů dalo zabrat, nebo se mi nevyhnuly některé zákysy a chyby, nemám tomuto počinu od Monolithu nic za zlé. Je totiž názornou ukázkou toho, jako má vypadat dobře zvládnutá first-person akce.