Je smutné sledovat vývoj leteckých simulací. Na slávu kdysi jednoho z nejoblíbenějších herních žánrů nemilosrdně usedá prach a mě, jako milovníkovi realistických simulátorů, zbývají jen oči pro pláč. Autoři moc dobře věděli proč z verze pro PC odstranit slavné jméno IL-2 Sturmovik. Na konzolích jistě úspěšný marketingový tah, ale na naší herní platformě by šlo o podraz na hráče a znásilnění legendy. Takto hra sebe sama zařazuje k nevýrazné konkurenci obdobných arkádových simulací, nad kterou ovšem popravdě přeci jen vyčnívá.

Rád bych začal klady, ale u spousty aspektů se vždy dostanu k jakémusi „ale“, takže se pokusím o souhrn toho, co mne momentálně napadá. Grafika je na slušné úrovni, od modelů letounů přes podnební podmínky, detailní provedení krajiny až po některé efekty. Co mi ale vadí, je styl prezentace. Když v roce 2004 vyšel film Svět zítřka, vypadalo to fantasticky. Od té doby se velká většina arkádově pojatých leteckých simulací (a nejen jich) snaží držet této pomyslné předlohy zuby nehty a přepaluje světla jak jen to je možné. A upřímně, není to realistické a už opravdu ani hezké. V tomto efektu vidím pouze jakousi děsně cool vychytávku jak skrýt chyby a nedodělky v grafice.

Co se mi naopak líbilo moc, byly zvuky. Kulometné projektily, rakety, bomby, všechno to krásně sviští a bouchá tak jak má. I takový detail jako útlum ruchu při vysokém přetížení je sympatickou a efektivní novinkou. Stejně tak hudba je slušná a úvodní skladba v menu zní příjemně povědomě. I když se autoři chlubili oproti konzolové verzi realističtější fyzikou, přesvědčen rozhodně nejsem. Jasně, v arkádovém módu je jednoduchý letový model pochopitelný, ale i na (prý) realistickou obtížnost se příliš nezmění a nebýt častějších ztrát rychlosti, ani bych nepoznal rozdíl.

Kapitolou sama o sobě je destrukce. Přímá poškození letounu při dogfightech jsou ještě poměrně solidní, tragédie je ovšem poškození při přistávacích manévrech, respektive (ne)kontrolovaných pádech. Když se nepodaří přistát, následují jen dvě (!) možné animace (!!). V jedné se kamera okamžitě oddálí o několik stovek metrů a vy sledujete pokaždé stejný defaultní výbuch rovný atomové bombě a beznadějný křik pilota, v druhém způsobu se kamera také oddálí, ale letadlo zůstane celé. Zapomeňte na zábavné přistávání s totálně poškozeným vrakem, ze kterého co sekundu odpadávají další a další součásti, a vaši snahu udržet na živu pilota dokud se stroj nezastaví. Tady je to hop nebo trop.

Když člověk čeká příliš mnoho, dopadne to špatně. Hra by se v podstatě mohla jmenovat Tom Clancy’s Wings of P.R.E.Y. Alespoň co se týče grafického ztvárnění a téměř shodným přístupem se staršímu H.A.W.X. velmi podobá (s tím rozdílem, že mně H.A.W.X. svým absorudně automatovým přístupem bavil o něco víc). Vím, že se nejedná v pravém smyslu o pokračování IL-2, ale i když se v komentáři srovnání neubráním, v celkovém hodnocení beru tento fakt na vědomí, proto bych byl nerad, kdyby můj komentář vyzněl hůře, než byl zamýšlen. Co se týče leteckých arkád, je nejspíše WOP novým králem, ale já čekal něco víc. Čekal jsem evoluci v sérii IL-2 a dostalo se mi tak maximálně evoluce v arkádových béčkách. Vletět doprostřed konvoje bombardérů a v klidu je sestřelovat jeden za druhým jak husy, přičemž se mi z letadýlka začne kouřit až po pětiminutové soustředěné palbě čtyřiceti bombardérů a dvaceti doprovodných stíhačů, to není nic pro mne.