Ježíšek možná ještě nedorazil klepat na dveře, ale už má nesporně skoro obě nohy obuté. A já, místo abych ty svý nohy třeba trochu smočil v novotě aktuálně fičících rekompilací různejch konzolovek, jsem si řekl, že budu radši pokračovat v nostalgických experimentech. Když se mi tuhle první Bloodrayne líbila víc, než kdýsi, třeba by se poštěstilo i u další starší řezničiny! Reálně jsem ovšem zde k Panišerovi došel skrz nedávné zhlédnutí posledního spajdrmena, který mimo jiné nabídl v Katovém případě vskutku interesantní charakterový vývoj.

Abych si to ale aspoň nějak zpestřil, hodil jsem silně omodovanou ps2 cikánku do emulátoru a střihnul si to tak pohodlně na gamepadu. Satanužel se toto inherentní pohodlí nepřeložilo i do praktického pohodlí, zejména stran značně postiženého akurátního míření. Simulace komiksového Kata přitom funguje dodnes až překvapivě dobře. Thomas Jane si na rozdíl od toho filmového dává herního Franka Castla se správně otráveným, chraplavým nezájmem, příběh se drží spíš komiksů než filmu, a hra vás nenechá zapomenout, že hrajete za muže, kterého ze všeho nejvíc baví mučení zmrdů. Výslechy jsou pořád tím nejlepším, co hra nabízí. Můžete někoho podržet nad drtičkou na dřevo, případně na molu u vody s krouživým hladovým žralokem, a bílá lebka všude možně vám prozradí, kde čeká nějaká ještě kreativnější možnost. Jenže co je vrchol, to se taky nejrychleji okouká. Celá hra je jeden a ten samý cyklus: vlez do budovy, prostřílej se do dalšího patra, tam udělej to samé, semtam někoho vyslechni, popojdi o patro výš, opakuj. Gnucciové, Rusové, Jakuza, všichni némlich stejní dementi, všichni stejné zbraně, všichni stejné smrti. A ty nejlepší popravy hra navíc sama kastruje černobílým filtrem a ujíždějící kamerou, protože ratingová agentura hrozila nálepkou Adults Only (hence ony mody), u hry, která ve své době disponovala dalekosáhle střídmější brutalitou, než tehdy aktuální díly Mortal Kombat.  

Ve výsledku tedy mdlá, ale pořád ne úplně nepoživatelná záležitost. Jako fanservis pro ty, kdo chtějí na pár hodin být Frankem Castlem, to pořád splní účel. Jako hra je to ovšem nedomrlá, jednotvárná střílečka, která má jeden dobrý nápad a ten pak ždímá na dřeň. Na rozdíl od Rayne se tentokrát nostalgický experiment nevydařil a Kat zůstal přesně tam, kde jsem si ho pamatoval.