Jeden z bodů letošní Herní výzvy bylo zahrát si hru, která je v TOPce žebříčků v rámci daného žánru. No, neváhal jsem, zvolil jsem žánr adventura a překvapilo mě, že se tu skrývá celá řada her, které nemám odehrané, natož byť jen vyzkoušené. Třeba mimo jiné i tento ryze originální kus s názvem Return of the Obra Dinn.
O této hře jsem za ty léta už párkrát slyšel. Hlavně jsem o ní četl v době, kdy jsem hrál Papers, Please – autorovu prvotinu, která mě naprosto uhranula nápadem a originalitou natolik, že jsem si každou další minutu s ní doslova užíval. Takže volba z mé strany byla jasná. Podívat se na zoubek druhé hře Lucase Popa, která se pro změnu příběhově vrací do minulosti, do začátku 19. století. Do doby, kdy být námořníkem nebylo jen povolání, ale i stav mysli.
Přitom jedním ze dvou bodů, v nichž hra jednoznačně vládne, je příběh. Ten je zde naprosto velkolepý, napsaný takřka geniálně, ale dost těžce se dá na první dobrou definovat. Je třeba se k němu řádně prokousat a hra to zadarmo určitě nedá.
Tím druhým jsou herní mechaniky. Ty jsou totiž všelijaké, jen ne běžné. Rázem tedy z hry dělají nový, do té doby prakticky neexistující žánr – deduktivní logickou adventuru, kde se coby pojišťovák snažíte přijít na to, co se na lodi vlastně stalo, že se dokázala po mnoha letech vrátit do přístavu – v poškozeném stavu a bez jediné živé duše.
K tomu všemu vám právě ve velice originálním černobílém prostředí poslouží speciální hodinky. Když narazíte na nějakou stopu nebo kostru, dokážou vám ukázat poslední vteřiny života daného námořníka a vaším úkolem je pouhou dedukcí přijít na to, jak zemřel, za jakých okolností a kdo to vlastně byl. A ano, ze začátku to působí všelijak. Především asi proto, že vlastně moc nevíte, jak si představit, kam se bude vývoj hry ubírat. Ale vězte, že se do toho poměrně záhy dostanete.
V onom veskrze originálním a krásně načrtnutém prostředí, které pracuje s černou, bílou a jejich odstíny, tu spolu s perfektním hudebním podkresem luštíte různá úmrtí stejně nápaditě, jako si užíváte jednotlivé střípky příběhu, který vám hra dávkuje postupně, ale velice detailně. Ba co víc, hra vás nutí nad vyšetřováním neustále přemýšlet. Každý zjištěný fakt a potvrzení pravdy vás absolutně nadchne, ale zároveň vytvoří další neprobádané otázky kolem posádky.
Nezbývá tedy nic jiného než přemýšlet, kochat se krásou a zároveň si užívat originalitu hry, protože pokud tohle nevytvořil génius, tak už nevím, kdo by se tak měl nazývat. Return of the Obra Dinn je totiž tak velký herní zážitek, že podobných za život dnes už příliš nepotkáte. A to jak svým vzezřením, tak i emocemi, které hra při samotném luštění vyvolává.
Dostal jsem tedy přesně to, co jsem od hry očekával. Zážitek. Zážitek z povedeného a originálního příběhu, který si bere pár hororových prvků a s radostí čerpá i z H. P. Lovecrafta. K tomu ale silně odkazuje i na danou historickou éru a celé to předkládá originálně a věcně.
Nemyslím si, že se v dohledné době zjeví druhá podobná hra. Naopak si myslím, že Return of the Obra Dinn bude navždy originální a jedinečná právě tím, že druhá podobná ani nepřijde. A není se čemu divit. Zde se totiž v mysli samotného autora probudilo tolik skvělých nápadů, které se dočkaly fantastického zpracování, že zopakovat něco podobného by dnes už bylo jen čisté plagiátorství. A o to podle mě nikdo úplně nestojí.
O této hře jsem za ty léta už párkrát slyšel. Hlavně jsem o ní četl v době, kdy jsem hrál Papers, Please – autorovu prvotinu, která mě naprosto uhranula nápadem a originalitou natolik, že jsem si každou další minutu s ní doslova užíval. Takže volba z mé strany byla jasná. Podívat se na zoubek druhé hře Lucase Popa, která se pro změnu příběhově vrací do minulosti, do začátku 19. století. Do doby, kdy být námořníkem nebylo jen povolání, ale i stav mysli.
Přitom jedním ze dvou bodů, v nichž hra jednoznačně vládne, je příběh. Ten je zde naprosto velkolepý, napsaný takřka geniálně, ale dost těžce se dá na první dobrou definovat. Je třeba se k němu řádně prokousat a hra to zadarmo určitě nedá.
Tím druhým jsou herní mechaniky. Ty jsou totiž všelijaké, jen ne běžné. Rázem tedy z hry dělají nový, do té doby prakticky neexistující žánr – deduktivní logickou adventuru, kde se coby pojišťovák snažíte přijít na to, co se na lodi vlastně stalo, že se dokázala po mnoha letech vrátit do přístavu – v poškozeném stavu a bez jediné živé duše.
K tomu všemu vám právě ve velice originálním černobílém prostředí poslouží speciální hodinky. Když narazíte na nějakou stopu nebo kostru, dokážou vám ukázat poslední vteřiny života daného námořníka a vaším úkolem je pouhou dedukcí přijít na to, jak zemřel, za jakých okolností a kdo to vlastně byl. A ano, ze začátku to působí všelijak. Především asi proto, že vlastně moc nevíte, jak si představit, kam se bude vývoj hry ubírat. Ale vězte, že se do toho poměrně záhy dostanete.
V onom veskrze originálním a krásně načrtnutém prostředí, které pracuje s černou, bílou a jejich odstíny, tu spolu s perfektním hudebním podkresem luštíte různá úmrtí stejně nápaditě, jako si užíváte jednotlivé střípky příběhu, který vám hra dávkuje postupně, ale velice detailně. Ba co víc, hra vás nutí nad vyšetřováním neustále přemýšlet. Každý zjištěný fakt a potvrzení pravdy vás absolutně nadchne, ale zároveň vytvoří další neprobádané otázky kolem posádky.
Nezbývá tedy nic jiného než přemýšlet, kochat se krásou a zároveň si užívat originalitu hry, protože pokud tohle nevytvořil génius, tak už nevím, kdo by se tak měl nazývat. Return of the Obra Dinn je totiž tak velký herní zážitek, že podobných za život dnes už příliš nepotkáte. A to jak svým vzezřením, tak i emocemi, které hra při samotném luštění vyvolává.
Dostal jsem tedy přesně to, co jsem od hry očekával. Zážitek. Zážitek z povedeného a originálního příběhu, který si bere pár hororových prvků a s radostí čerpá i z H. P. Lovecrafta. K tomu ale silně odkazuje i na danou historickou éru a celé to předkládá originálně a věcně.
Nemyslím si, že se v dohledné době zjeví druhá podobná hra. Naopak si myslím, že Return of the Obra Dinn bude navždy originální a jedinečná právě tím, že druhá podobná ani nepřijde. A není se čemu divit. Zde se totiž v mysli samotného autora probudilo tolik skvělých nápadů, které se dočkaly fantastického zpracování, že zopakovat něco podobného by dnes už bylo jen čisté plagiátorství. A o to podle mě nikdo úplně nestojí.
