Po prvním King's Quest jsem se vrhnul i na dvojku a Graham tentokrát vyráží do Kolyma hledat kouzelnou zrcadlovou paní a cestou potkává všechno možné – od pohádkových postaviček až po pěkně zákeřné potvory. Svět je větší, různorodější a má příjemnou pohádkovou atmosféru, takže průzkum mě bavil. Jenže pak přijde na řadu samotné řešení hádanek a člověku občas nezbývá než si říct: „A tohle mě jako mělo napadnout jak?“ Některé řešení jsou totiž tak ujeté, že jsem měl pocit, že autoři jeli na něčem hodně ostrém.

A pak je tu ovládání, které už dnes působí skoro jako trest za to, že se vůbec snažíte hrát. Neustále něco vypisovat, zkoušet předměty na všechno kolem a doufat, že jste trefili správný příkaz, je místy pěkná pakárna. A běda, když něco uděláte špatně – hra vás klidně nechá pokračovat, aby vám až o hodinu později došlo, že jste si právě znemožnili dokončení. Přesto má King's Quest II svoje kouzlo, hlavně díky atmosféře a světu, který působí jako stará poctivá pohádka. Dnes už je to ale spíš výlet do historie adventur než pohodová hra na večer – 60 %