Když jsem hru zapnul, říkal jsem si v podstatě to samé, co Strady - „Co to sakra hraju?“ Pak jsem ale postupně začal chápat herní principy a přicházel Temnému vlaku na chuť. Jasně, ovládání krakatice Ann je občas k naštvání, ale vždy se nakonec vše podaří a dojde k posunu o něco blíže ke konečnému cíli.

Tady odleji a vykovám meč, támhle zase otevřu stavidla a naplním jezírko vodou, aby se objevil obří krab, jinde čelím tornádu a zapomenout nemohu ani na nenažraného žraloka. Je zvláštní, co všechno se do jednoho vlaku vejde. Zajímavé bylo i tetování, které jsem téměř na konci získal. To odráží váš herní postup, a především pak plnění některých vedlejších úkolů.

Často jsem musel měnit pořadí vagónů, aby se mi zpřístupnily další akce a občas bylo třeba opravit některý z hnacích strojů, uhasit požár okolních domů nebo odrazit nepřátelská vozítka. Různých činností je tu opravdu spousta, na to, o jak malý titul jde, a i když se některé opakují, bavily mne v podstatě až do konce.

Až na jednu výjimku, kterou je neustálé nabíjení baterií pomocí blesků, kdy je nutné vždy ve správnou chvíli vysunout hromosvod. To mohli autoři vyřešit lépe, a ne tím zbytečně prodlužovat herní dobu. Naopak nevodění za ručičku jsem vcelku uvítal, i když jsem občas nadával, co se teď po mě jako chce.

Dark Train je jedna z her, která hráče bude rozdělovat minimálně na dva tábory. Jeden bude kvitovat neotřelé nápady, téměř žádné nápovědy a temnou atmosféru, a ten druhý celou dobu bude kroutit hlavou, do čeho se to vlastně pustil. Pokud tedy vůbec překousne ovládání i všudypřítomnou nevědomost a nezabalí to hned na začátku.