K poločasu rozpadu 1 jsem dlouho neprávem přistupoval dosti chladně a odtažitě. Leč s odstupem času a pořádným náhledem na hru jako takovou ji vlastně nelze i přes její nedostatky neobdivovat. Vždyť to byl Valve PRVNÍ projekt, který nebyl jen mega ambiciózní, ale na svou dobu i vizionářský a dobře zkonstruovaný. Což moc nemá v archívech herní branže obdoby.
Před HL 1 se triggery spouštěly přes spínače, tlačítka či páky aktivně přímo ve hře. HL 1 přišel s kontextuálními, neviditelnými páčkami, které spouštěly skripty (animace, spawn nepřátel, exploze, zvuky apod.) v souvislosti s vaší polohou na mapě. Což je hojně doloženo již v uvítací sekvenci, která nám v době tehdejší dala nevídaně živé prostředí a bezprecedentní ponoření se do světa Black Mesa. A tak to vlastně funguje až do konce hry. Něco takového je dnes již bráno za naprostou samozřejmost – nespočet stříleček, filmově založených her a slavných sérií byl touto šibalskou fintou ovlivněn.
V dobách hektických FPS přišel nemluva Gordon s kontinuálním dobrodružstvím, které kombinovalo hádanky, akci, klid, platforming a zase akci a neustále se snažilo přinést nový nápad či hádanku, což vaší anabázi činilo neustále svěží a zajímavou.
Umělá inteligence, hlavně nepřátelských vojáků, byla též na svou dobu velmi pokročilá, hlavně co se pudu sebezáchovy týče. Vojáci se snaží krýt, reagují na granáty, když jsou zranění, snaží se stáhnout atd.
Jenže ne vše je v HL1 super a některé věci zestárly jako ryba. Akční stránka hry je dost mdlá, hlavně tedy s lidskými nepřáteli, kteří musí mít pod uniformou kůži Hulka a kostru Wolverina. Platforming, neboli hopsání, je nepříjemná bolest, na kterou se dá ale časem navyknout. Xen mě osobně nepřišel zase tak hrozný, prostě jen odlišný od zbytku hry. Ano, je to frustrující, nedodělaně působící a poměrně zbytečně natahující, ale pokus o kreativitu, ač ne zcela povedený, se u mě vždy počítá.
Half Life je filmové, vtahující, atmosférické dobrodružství, které má már šedin a vrásek na čele, ale jeho auru a vliv na herní průmysl mu nikdo vzít objektivně nemůže.
Před HL 1 se triggery spouštěly přes spínače, tlačítka či páky aktivně přímo ve hře. HL 1 přišel s kontextuálními, neviditelnými páčkami, které spouštěly skripty (animace, spawn nepřátel, exploze, zvuky apod.) v souvislosti s vaší polohou na mapě. Což je hojně doloženo již v uvítací sekvenci, která nám v době tehdejší dala nevídaně živé prostředí a bezprecedentní ponoření se do světa Black Mesa. A tak to vlastně funguje až do konce hry. Něco takového je dnes již bráno za naprostou samozřejmost – nespočet stříleček, filmově založených her a slavných sérií byl touto šibalskou fintou ovlivněn.
V dobách hektických FPS přišel nemluva Gordon s kontinuálním dobrodružstvím, které kombinovalo hádanky, akci, klid, platforming a zase akci a neustále se snažilo přinést nový nápad či hádanku, což vaší anabázi činilo neustále svěží a zajímavou.
Umělá inteligence, hlavně nepřátelských vojáků, byla též na svou dobu velmi pokročilá, hlavně co se pudu sebezáchovy týče. Vojáci se snaží krýt, reagují na granáty, když jsou zranění, snaží se stáhnout atd.
Jenže ne vše je v HL1 super a některé věci zestárly jako ryba. Akční stránka hry je dost mdlá, hlavně tedy s lidskými nepřáteli, kteří musí mít pod uniformou kůži Hulka a kostru Wolverina. Platforming, neboli hopsání, je nepříjemná bolest, na kterou se dá ale časem navyknout. Xen mě osobně nepřišel zase tak hrozný, prostě jen odlišný od zbytku hry. Ano, je to frustrující, nedodělaně působící a poměrně zbytečně natahující, ale pokus o kreativitu, ač ne zcela povedený, se u mě vždy počítá.
Half Life je filmové, vtahující, atmosférické dobrodružství, které má már šedin a vrásek na čele, ale jeho auru a vliv na herní průmysl mu nikdo vzít objektivně nemůže.
