Vrátila jsem se k Vlaku po tolika letech, což pro mě byl neskutečný zážitek a obrovský návrat do dětství. Myslela jsem si, že to bude snadná nostalgická jízda, ale hrozně mě překvapilo, jak moc jsem se mýlila.

Musím sportovně uznat, že v dětství to pro mě bylo o dost jednodušší. Teď, z pohledu dospělého, jsem bourala daleko víc a zjistila jsem, že už prostě nemám tu nekonečnou dětskou trpělivost.
Dát celou hru na jeden zátah? Naprosto nereálné. Musela jsem hrát na vícekrát a v těch nově přidaných levelech, které mě totálně školily, už moje nervy občas kapitulovaly. Nakonec jsem tak musela občas zbaběle sáhnout i po kódech na levely, abych se vůbec pohnula dál.
I přes to občasné vztekání a potící se ruce na klávesnici mě to ale strašně bavilo. Ten pocit, když se mi mašina táhla přes celou obrazovku, já pomalu ani nedýchala, abych se nezasekla ve vlastní smyčce, a nakonec hru úspěšně doklepla, byl skvělý.

Je úžasné vidět, že i po tolika letech mě tahle retro hříčka dokázala takhle emočně vyždímat a potrápit. Jsem moc ráda, že jsem si tenhle výlet do minulosti dopřála – i když s mírnou pomocí cheatů! Myslím si, že dnešní děti (minimálně ty moje) by tomu tu trpělivost nevěnovaly.