Plnost v prázdnotě. Hloubka v prostotě.
Zatímco ekvivalentem běžného hraní videohry je jako když vás tvůrci vezmou nakupovat do svého extra moderního supermarketu se spoustou aktivit, dětských koutků, hracích koutků, sladkostí, alkoholu, pistolek, pistolí, skákacích hradů, hypnotizujících kyvadýlek a jiného zbožíčka páni zbožíčka, při hraní Shadow of the Colossus vás tvůrci zvou na procházku do lesa, na návštěvu kostela, chrámu, muzea, divadla, nebo kina.
Tato hra nabízí pro mě mnohem skutečnější příběh než je k dostání u běžné vyprávěcí šablony, a sice vypráví příběh, který neustále vytváří sám sobě hlavní postava. Nějaký týpeček, o kterém nevíte jestli je hrdina nebo voják nebo co, ale je skutečný, je lidský, tak jak to jen videohra může vyrýsovat. Moc nemluví, vlastně skoro vůbec, ale mně ho strašně polidštily zvuky, které vydával když skákal nebo šplhal, a nebo když volal na svého koně: "Agro!"
Tohle je vlastně vítězství videoherního média, protože s takovým minimem narativních prostředků, které se vlastně podřizují herním mechanismům, kterých taky není bůhvíkolik, vytvořit tak pestrý zážitek. V jednoduchosti. Je. Síla.
Nenávidim ve hrách bossfighty. Jakmile tam časuješ na mikrosekundu údery, úskoky a nahoře na obrazovce máš tu hnusnou červenou čáru, která uniká jak mrtvý šnek, tak vim že je špatně. Ale tady jsou vlastně bossfighty to jediné z boje co se odehrává. A líbí se mi jak z toho jde cítět ta volnost starých her, kde prostě hraje roli, že si na toho kolose vylezeš jak chceš, že uděláš o ten půlkroček vedle na jeho hřbetě i když to třeba není zas tak podstatné k dodělání úkolu. Hraje to roli. Volnost vždy. Ale zároveň to není úplně volnost, protože furt tam vede nějaká narativní filmová nit. Filmová jak z filmu od Ghibliho. Při hraní jsem si vybavil Ashitaku.
Ten kůň mě trochu sral. Ale co mě sralo mnohem víc byla kamera. Ona vlastně taky chtěla vyprávět, což je důležité, a hezké, ale chvilku mi to přišlo, že kameraman si prostě jede svůj film a na dění a na hráče zvysoka kašle, ne prostě teď se zrovna sakra chce čumět do země...
A jak se mi líbila ta lehkost bossfightů ze začátku, tak potom se tam prostě našel nějaký trik nebo taktika, jak chytře ho dostat, a já na to nemohl přijít. A na konci u posledního při skákání z dlaně na dlaň a na hlavu, mě to fakt vytáčelo. Kdybych si to nezjistil na yt, tak bych prostě nevěděl kde skočit z té druhé dlaně, co po mně ta hra chce. Nevím, že do té dlaně můžu píchnout mečem, protože tam nic nesvítí.
Ale i když jsem byl trochu na závěr z tohohle rozhozen, po tom už to byla krása. Ten příběh měl vše co měl mít. Tohle mi u her chybí. Krása, nádhera. Prostě mi přijde, že přírodu běžně hry nějak opomíjí, z toho narativního hlediska myslím. Způsobem jakým to právě dělá třeba Mijazaki v Laputě nebo té Mononoke. Ty zvířátka, která tam nakonec přijdou. Prostě nic není ztraceno. Nový začátek...
Já věděl, že se mi to bude líbit. Ale ani nejde o to, že to bylo nebo nebylo dostatečně zábavné. Tenhle typ hry jakoby se přes tohle dostal. Už to tady prostě jen je. Jen se to děje. Prostě tady máš tlačítko, kterým se držíš tak se tyvole budeš držet.
A tvůrci, ti umělci, pochopili, že huuudba. Huuudba je základ všeho. Třeba taková ta indiánská flétnička, nebo ta juchů hudba kdy seš jakože hrdina co skoluje zlého obra, a pak ta po skolení, která indikuje jasný pocit.
Ani se mi to nějak dál nechce rozebírat, jako jestli to bylo moc jednotvárné nebo tak. To je jedno, ať je, když se to do tohohle zakousne a nevybočuje to. Prostě tuhle hru hodnotím takhle dobře z principu.
Zatímco ekvivalentem běžného hraní videohry je jako když vás tvůrci vezmou nakupovat do svého extra moderního supermarketu se spoustou aktivit, dětských koutků, hracích koutků, sladkostí, alkoholu, pistolek, pistolí, skákacích hradů, hypnotizujících kyvadýlek a jiného zbožíčka páni zbožíčka, při hraní Shadow of the Colossus vás tvůrci zvou na procházku do lesa, na návštěvu kostela, chrámu, muzea, divadla, nebo kina.
Tato hra nabízí pro mě mnohem skutečnější příběh než je k dostání u běžné vyprávěcí šablony, a sice vypráví příběh, který neustále vytváří sám sobě hlavní postava. Nějaký týpeček, o kterém nevíte jestli je hrdina nebo voják nebo co, ale je skutečný, je lidský, tak jak to jen videohra může vyrýsovat. Moc nemluví, vlastně skoro vůbec, ale mně ho strašně polidštily zvuky, které vydával když skákal nebo šplhal, a nebo když volal na svého koně: "Agro!"
Tohle je vlastně vítězství videoherního média, protože s takovým minimem narativních prostředků, které se vlastně podřizují herním mechanismům, kterých taky není bůhvíkolik, vytvořit tak pestrý zážitek. V jednoduchosti. Je. Síla.
Nenávidim ve hrách bossfighty. Jakmile tam časuješ na mikrosekundu údery, úskoky a nahoře na obrazovce máš tu hnusnou červenou čáru, která uniká jak mrtvý šnek, tak vim že je špatně. Ale tady jsou vlastně bossfighty to jediné z boje co se odehrává. A líbí se mi jak z toho jde cítět ta volnost starých her, kde prostě hraje roli, že si na toho kolose vylezeš jak chceš, že uděláš o ten půlkroček vedle na jeho hřbetě i když to třeba není zas tak podstatné k dodělání úkolu. Hraje to roli. Volnost vždy. Ale zároveň to není úplně volnost, protože furt tam vede nějaká narativní filmová nit. Filmová jak z filmu od Ghibliho. Při hraní jsem si vybavil Ashitaku.
Ten kůň mě trochu sral. Ale co mě sralo mnohem víc byla kamera. Ona vlastně taky chtěla vyprávět, což je důležité, a hezké, ale chvilku mi to přišlo, že kameraman si prostě jede svůj film a na dění a na hráče zvysoka kašle, ne prostě teď se zrovna sakra chce čumět do země...
A jak se mi líbila ta lehkost bossfightů ze začátku, tak potom se tam prostě našel nějaký trik nebo taktika, jak chytře ho dostat, a já na to nemohl přijít. A na konci u posledního při skákání z dlaně na dlaň a na hlavu, mě to fakt vytáčelo. Kdybych si to nezjistil na yt, tak bych prostě nevěděl kde skočit z té druhé dlaně, co po mně ta hra chce. Nevím, že do té dlaně můžu píchnout mečem, protože tam nic nesvítí.
Ale i když jsem byl trochu na závěr z tohohle rozhozen, po tom už to byla krása. Ten příběh měl vše co měl mít. Tohle mi u her chybí. Krása, nádhera. Prostě mi přijde, že přírodu běžně hry nějak opomíjí, z toho narativního hlediska myslím. Způsobem jakým to právě dělá třeba Mijazaki v Laputě nebo té Mononoke. Ty zvířátka, která tam nakonec přijdou. Prostě nic není ztraceno. Nový začátek...
Já věděl, že se mi to bude líbit. Ale ani nejde o to, že to bylo nebo nebylo dostatečně zábavné. Tenhle typ hry jakoby se přes tohle dostal. Už to tady prostě jen je. Jen se to děje. Prostě tady máš tlačítko, kterým se držíš tak se tyvole budeš držet.
A tvůrci, ti umělci, pochopili, že huuudba. Huuudba je základ všeho. Třeba taková ta indiánská flétnička, nebo ta juchů hudba kdy seš jakože hrdina co skoluje zlého obra, a pak ta po skolení, která indikuje jasný pocit.
Ani se mi to nějak dál nechce rozebírat, jako jestli to bylo moc jednotvárné nebo tak. To je jedno, ať je, když se to do tohohle zakousne a nevybočuje to. Prostě tuhle hru hodnotím takhle dobře z principu.
