Bloody Spell jsem měl už delší dobu v merku a představoval jsem si ho jako hru, kde si budu moct odít hrdinku do všemožných kostýmů a pak ji podrobit zkoušce na bitevním poli. S tím, že jsem měl zrovna herní sucho a i docela náladu zahrát si hru podobného ražení, jsem využil slevy a dal tomuto titulu šanci. A musím říct - ohromně jsem se zmýlil.
První věc, co mě okamžitě chytla, byl bojový systém. Něco tak extrémně zábavného jsem už dlouho nehrál. Je svižný, responzivní, okamžitě mi všechny mechaniky padly do ruky. Díkybohu si Bloody Spell nehraje na další z řady falešných „soulovek“ a přináší poctivou rubačku ze staré školy, kde nepřátelé lítají vzduchem, krev stříká všemi směry, prostě to má ten správný říz. Na výběr je z mnoha druhů zbraní, od krátkých mečů, po ty delší, najdou se tu i všemožné palice, hole, nebo takové perličky, jako bojové bracery. V soubojích není za každou cenu nutné parírovat, uhýbat, nebo volit nějakou zvláštní taktiku. Samozřejmě se to hodí, ale hra v základu sází na šílenou akci a sekání hlava nehlava, což je osobně přesně dle mého gusta. Zbraně doplňují i speciální schopnosti, které třeba dokáží zpomalit čas, zavalit okolí meteority, nebo vytvořit černou díru, která vtahuje nepřátele. Nejde o něco, co by plně nahradilo starou dobrou čepel, ale v mnoha situacích to přinejmenším pomůže.
Nepřátel je celá řada. Od menších démonů, po ty větší, či různé obludnosti připomínající třeba mix ženy a mravence. Vlastně v tomto případě dochází k jedné z mála situací, kdy hra naplno projevuje svou smyslnější podstatu - někteří nepřátelé ženského pohlaví občas hráče omráčí poněkud zvláštně, že ho třeba přidusí hrudníkem. No, ale proč ne, že? Všechny interakce si člověk může ztížit, protože má na výběr z široké škály obtížností. Masochistovi přihraje třeba ta pekelná, kterou ani sami vývojáři moc nedoporučují.
Úrovně jsou lineární a dělí se na kapitoly. Podíváme se jak do různých kobek, tak napadených rozpadlých vesnic, či až surrealistických chrámů. Čím se člověk dostává dál, tím jsou věci okolo nadpřirozenější. Samozřejmě úrovně skrývají i tajemství, jako jsou ukrytá místa, kde lze kromě speciálních zbraní narazit i třeba na velikonoční vejce ve formě vývojářského studia, či jiných úsměvných situací bořících čtvrtou zeď. Jenže některé se ukrývají ve skulinách, kam se nelze dostat bez patřičných schopností, z nichž pár člověk získá až po dohrání hry. Což ve výsledku nevadí, protože pokud jde po výzvách/trofejích, stejně bude mít tu čest mnohé kapitoly projít znovu. Jde jinak o hru, která se dá extrémně snadno splnit na 100 %, takže na první pohled šílených 60 výzev není nijak zákeřných. Stačí jen zabíjet, prozkoumávat, vylepšovat výbavu a jde to samo. Dost věcí se dá očůrat i třeba tréninkovým režimem, který jednotlivé výzvy taky započítává.
Kromě kampaně je možnost se utkat proti NPC v rádoby battle royale režimu, pokořit zkoušky kněžky a získat speciální kostýmy, nebo je tu ještě krvavý palác s víc než 50 úrovněmi. Ano, kostýmy jsou velkou součástí hry a dovolují původnímu hrdinovi hry kompletně změnit pohlaví (a to vč. hlasu, byť je v příběhu stále oslovován jako „muž“, což je trochu divné), a s ním si zvolit i z řady výhradně fanservisových a jinak odhalujících kostýmů. Základní hra jich má poměrně dost, ale když si člověk připlatí, může si vybrat z desítek kosmetických DLC, které ho bez slevy vyjdou dohromady na stovku eur. A to se vyplatí!
Příběh je bohužel to poslední, co mě na hře zajímalo a není ani nic extra. Jde o typický wuxia nesmysl typu: Bratr se vydává nalézt svou ztracenou sestru, ale cestou zjistí, že se možná stal součástí velkého komplotu. Nic víc, nic míň. Někomu tento styl vyprávění možná sedne, mě jen zdržoval a těšil jsem se, až budu moct opět nakopat ústa nějakému zákeřnému nepříteli.
Když to sečtu, užil jsem si s Bloody Spell necelých 16 hodin upřímné zábavy. Nikdy bych nečekal, že hra vyvinutá v podřadnějším Unity dokáže přinést víc ovoce, než mnohé jiné AAA tituly, u nichž by se o dobré hratelnosti a vůbec zábavě dalo jen těžko hovořit. Graficky se sice nejedná o zvláštní zázrak, ale kdo proboha hraje hry kvůli vzezření?
První věc, co mě okamžitě chytla, byl bojový systém. Něco tak extrémně zábavného jsem už dlouho nehrál. Je svižný, responzivní, okamžitě mi všechny mechaniky padly do ruky. Díkybohu si Bloody Spell nehraje na další z řady falešných „soulovek“ a přináší poctivou rubačku ze staré školy, kde nepřátelé lítají vzduchem, krev stříká všemi směry, prostě to má ten správný říz. Na výběr je z mnoha druhů zbraní, od krátkých mečů, po ty delší, najdou se tu i všemožné palice, hole, nebo takové perličky, jako bojové bracery. V soubojích není za každou cenu nutné parírovat, uhýbat, nebo volit nějakou zvláštní taktiku. Samozřejmě se to hodí, ale hra v základu sází na šílenou akci a sekání hlava nehlava, což je osobně přesně dle mého gusta. Zbraně doplňují i speciální schopnosti, které třeba dokáží zpomalit čas, zavalit okolí meteority, nebo vytvořit černou díru, která vtahuje nepřátele. Nejde o něco, co by plně nahradilo starou dobrou čepel, ale v mnoha situacích to přinejmenším pomůže.
Nepřátel je celá řada. Od menších démonů, po ty větší, či různé obludnosti připomínající třeba mix ženy a mravence. Vlastně v tomto případě dochází k jedné z mála situací, kdy hra naplno projevuje svou smyslnější podstatu - někteří nepřátelé ženského pohlaví občas hráče omráčí poněkud zvláštně, že ho třeba přidusí hrudníkem. No, ale proč ne, že? Všechny interakce si člověk může ztížit, protože má na výběr z široké škály obtížností. Masochistovi přihraje třeba ta pekelná, kterou ani sami vývojáři moc nedoporučují.
Úrovně jsou lineární a dělí se na kapitoly. Podíváme se jak do různých kobek, tak napadených rozpadlých vesnic, či až surrealistických chrámů. Čím se člověk dostává dál, tím jsou věci okolo nadpřirozenější. Samozřejmě úrovně skrývají i tajemství, jako jsou ukrytá místa, kde lze kromě speciálních zbraní narazit i třeba na velikonoční vejce ve formě vývojářského studia, či jiných úsměvných situací bořících čtvrtou zeď. Jenže některé se ukrývají ve skulinách, kam se nelze dostat bez patřičných schopností, z nichž pár člověk získá až po dohrání hry. Což ve výsledku nevadí, protože pokud jde po výzvách/trofejích, stejně bude mít tu čest mnohé kapitoly projít znovu. Jde jinak o hru, která se dá extrémně snadno splnit na 100 %, takže na první pohled šílených 60 výzev není nijak zákeřných. Stačí jen zabíjet, prozkoumávat, vylepšovat výbavu a jde to samo. Dost věcí se dá očůrat i třeba tréninkovým režimem, který jednotlivé výzvy taky započítává.
Kromě kampaně je možnost se utkat proti NPC v rádoby battle royale režimu, pokořit zkoušky kněžky a získat speciální kostýmy, nebo je tu ještě krvavý palác s víc než 50 úrovněmi. Ano, kostýmy jsou velkou součástí hry a dovolují původnímu hrdinovi hry kompletně změnit pohlaví (a to vč. hlasu, byť je v příběhu stále oslovován jako „muž“, což je trochu divné), a s ním si zvolit i z řady výhradně fanservisových a jinak odhalujících kostýmů. Základní hra jich má poměrně dost, ale když si člověk připlatí, může si vybrat z desítek kosmetických DLC, které ho bez slevy vyjdou dohromady na stovku eur. A to se vyplatí!
Příběh je bohužel to poslední, co mě na hře zajímalo a není ani nic extra. Jde o typický wuxia nesmysl typu: Bratr se vydává nalézt svou ztracenou sestru, ale cestou zjistí, že se možná stal součástí velkého komplotu. Nic víc, nic míň. Někomu tento styl vyprávění možná sedne, mě jen zdržoval a těšil jsem se, až budu moct opět nakopat ústa nějakému zákeřnému nepříteli.
Když to sečtu, užil jsem si s Bloody Spell necelých 16 hodin upřímné zábavy. Nikdy bych nečekal, že hra vyvinutá v podřadnějším Unity dokáže přinést víc ovoce, než mnohé jiné AAA tituly, u nichž by se o dobré hratelnosti a vůbec zábavě dalo jen těžko hovořit. Graficky se sice nejedná o zvláštní zázrak, ale kdo proboha hraje hry kvůli vzezření?
Titanfall 2