S prvním DLC dochází v sérii Dark Souls k malé revoluci. Zatímco v dřívějších dílech bylo až na jednu výjimku poněkud obtížnější se do oblasti rozšíření vůbec dostat, tady se do něj dostaneme, aniž bychom zatím chtěli. Stačí si pokecat s podivnou postavou v Cathedral of the Deep, ani se člověk nenaděje a je uvnitř malovaného světa. Moje první okamžiky pak byly plné nadšení, hlavně z nového zimního prostředí, teda do té doby, než mě místní "vikingové" totálně rozprášili. A když se mi po spotřebování všech estusek podařilo jednoho porazit, dostal jsem krásnou odměnu v podobě základního titanite shardu. Naštěstí zde není zablokované cestování přes bonfiry jako v jiném malovaném světě v prvním Dark Souls, takže není problém se vrátit zpět do normálního světa a zde pokračovat o nějaký čas později.
Když jsem se do oblasti vrátil po porážce finálního bosse základní hry, byl jsem o dost silnější, avšak i tak jsem dostával slušně nařezáno, ale už se to dalo zvládat. Oblasti jsou celkem rozsáhlé a nabízející celkem různorodé zážitky a atmosféru. Od ponuré pustiny plné vlků, oblast pokrytou ledem, rozpadající se vesnici, až po na první pohled bezpečnou kapli. Všude jsem opět s radostí prozkoumával každý kout, abych o něco nepřišel. Jen jsem se tam nemusel tak ztrácet. Souboje s nepřáteli jsem si také užíval plnými doušky, obzvlášť když jsem opakovaně umíral se zmíněnými vikingy a velmi rychlými Corvian Knighty.
Samozřejmě dojde i na souboje s bossy. Když nepočítám jednoho mini bosse v podobě Sira Vilhelma, rozšíření nabízí jen dva a z toho jeden je nepovinný a popravdě i nudný. A přesným protipólem je pak finále se Sister Friedou, který patří k mým nejoblíbenějším z celé série Dark Souls. Souboj svými fázemi dobře graduje až po nejnáročnější třetí fázi, kde je jen minimum času na jakýkoliv oddech. Do toho hraje vynikající hudba a pochopitelně tím vrcholí i povedený příběh Friedy a Otce Ariandela.
Celkově jsem s DLC spokojený. Hraní mě bavilo, snad jen bych uvítal třeba ještě jednoho bosse navíc.
(Poprvé dohráno v roce 2018)
Když jsem se do oblasti vrátil po porážce finálního bosse základní hry, byl jsem o dost silnější, avšak i tak jsem dostával slušně nařezáno, ale už se to dalo zvládat. Oblasti jsou celkem rozsáhlé a nabízející celkem různorodé zážitky a atmosféru. Od ponuré pustiny plné vlků, oblast pokrytou ledem, rozpadající se vesnici, až po na první pohled bezpečnou kapli. Všude jsem opět s radostí prozkoumával každý kout, abych o něco nepřišel. Jen jsem se tam nemusel tak ztrácet. Souboje s nepřáteli jsem si také užíval plnými doušky, obzvlášť když jsem opakovaně umíral se zmíněnými vikingy a velmi rychlými Corvian Knighty.
Samozřejmě dojde i na souboje s bossy. Když nepočítám jednoho mini bosse v podobě Sira Vilhelma, rozšíření nabízí jen dva a z toho jeden je nepovinný a popravdě i nudný. A přesným protipólem je pak finále se Sister Friedou, který patří k mým nejoblíbenějším z celé série Dark Souls. Souboj svými fázemi dobře graduje až po nejnáročnější třetí fázi, kde je jen minimum času na jakýkoliv oddech. Do toho hraje vynikající hudba a pochopitelně tím vrcholí i povedený příběh Friedy a Otce Ariandela.
Celkově jsem s DLC spokojený. Hraní mě bavilo, snad jen bych uvítal třeba ještě jednoho bosse navíc.
(Poprvé dohráno v roce 2018)
