Máte rádi jednoduché, ale skvěle hratelné arkádové závody? Já také. Když jsem shlédl jednu retrospektivní recenzi na Burnout 2, bylo mi jasné, že tuhle hru chci zkusit. Její zpětná kompatibilita s Xboxem 360 byla zaručená, takže mi nic nebránilo v hraní. Chvilkové vyzkoušení ale nakonec dopadlo tak, že jsem hru dohrál na dvě posezení. Tak moc mě bavila! Sice se nabízelo zahrát rovnou první díl, ale od něj mě odrazuje jeho popis jako prototyp. A právě až druhý díl je dotaženým prototypem do zábavné formy.

Vizuálně je hra i dnešní poměry parádní. Hra podporuje kvalitní rozlišení na širokoúhlé obrazovky, kterého se série držela i v dalších dílech a disponuje krásnou snímkovací frekvenci 60 snímků za sekundu. Díky tomu, že jsem hrál Xbox verzi s podtitulem Director’s cut, měl jsem po ruce nejen vyšší rozlišení než původní PS2 verze, ale také dalších 15 křižovatek do Crash modu, což si nemůžu vynachválit.

Právě Crash mode v tomto dílu debutoval. Vývojáři vyslyšeli přání hráčů z jedničky a vytvořili samostatný event, ve kterém je cílem najet s autem do křižovatky a způsobit řetězovou dopravní nehodu, jejíž účelem je napáchat co největší škody. Zní to naprosto ujetě a šíleně? Ano. A právě proto mě Burnouty tak moc baví! Můžu se v nich naprosto vyblbnout. Jiskry létají, všechny automobily se deformují a rozpadají na jednotlivé součástky. Právě kvůli cílenému zobrazování poškození aut se v Burnoutech nikdy neobjevily licencované vozy, ale upřímně, mě to vůbec nevadí. Zábavě se nemají klást žádné překážky.

Dále jsou tu závody. Jsou krapet férovější, nežli ve třetím díle, který představil naprosto famózní takedown mechaniku. Nicméně, i zde vás autoři nenechali ve štychu, když se v čele závodu omylem vybouráte a propadnete se na poslední místo. Boost a jeho získávání je pořád stejné, stačí jezdit v protisměru, těsně míjet ostatní účastníky provozu a sem tam se předvést pěkným driftem. Dále ale nastává změna. Po stisknutí boostu se musíte snažit, abyste v průběhu zběsilé jízdy jezdili jako šílenci, abyste po jeho vyprázdnění získali jeho refill a mohli tak boost tzv. řetězit. Ti z vás, co hráli Paradisy, ví, o čem mluvím; nejrychlejší auta měly v té hře krátký žlutý boost bar, který fungoval na úplně stejné mechanice. Během závodů tak nedokážete od hry odejít, natolik je poutavá.

Příjemné zpestření v průběhu spalování boostu hraje soundtrack. Normálně hraje více na pozadí a potichu, ale jakmile použijete boost, hra hudbu zvýrazní a vy jste o to více ponořeni do adrenalinového okamžiku. Hudbu jako takovou tvoří originální hudba složená přímo pro hru. Nemůžu si stěžovat, je na svou dobu pěkně vostrá.

Progres hrou je tvořen čtyřmi částmi kariéry. Tu první tvoří autoškola, ve které se seznámíte se všemi potřebnými herními mechanikami. Ve druhé, v šampionátu, si tyto nově nabyté schopnosti ověříte v praxi a naučíte se je správně používat. Po shlédnutí titulků ale ještě nepřichází konec hry, odemyká se pro vás new game plus šampionát s názvem Custom Series. V něm si zajezdíte s odemknutými vozy s obtížnějšími protivníky a na obtížnějších tratích (které tvoří ty samé, ale v protisměru, případně pospojované tratě z menších, které už dobře znáte). Zajezdíte si také za policistu a po dohrání vás čekají znovu závěrečné titulky. V průběhu závodění si můžete odskočit do čtvrté části kariéry, kterou tvoří výše zmiňovaný Crash mode.

Auta ve hře se řídí naprosto skvěle s velkým gripem pneumatik. Jak jsem už popsal výše, i řízení je podřízeno velké zábavě. Během pár minut ve hře pochopíte, že jde o čistokrevnou závodní arkádu. Tu doplňuje střídaní denních dob, u kterých jen zamrzí pokles FPS během deště nebo sněžení, což jde ale na vrub bugu ve zpětné kompatibilitě. Dalším mínusem je event Pursuit mode. V něm hrajete za policistu a snažíte se zneškodnit pachatele. Nejenže je v tomto eventu výrazný rubberbanding, který vám znemožňuje zločince dojet (zrychluje o něco rychleji, než vy a tak vám stále ujíždí), ale také vůbec nezáleží na síle nárazu; pokaždé to pronásledujícímu ubere jen jeden dílek jeho health baru. Bez boostu se tu neobejdete, ten jediný umožňuje pachatele dojet. Nadržování protivníkovi je zde značné; blbě se na to kouká i špatně hraje.

Stejně jako ostatní uživatelé databáze, i já poznal Burnouty v jejich pozdějších vydáních. Osobně jsem začínal jako sedmiletý klučina na PS2 s Burnoutem 3. Tehdy, na kiosku na prodejně s hrami v Europarku, mě naprosto uchvátil Crash mode. Dárek k Vánocům byl tedy, v roce 2004, úplně jasný. Je však na místě říct, že právě druhý Burnout položil svému nástupci natolik dobré základy, že ho má smysl zahrát i dnes, kdy většina hráčů honí FPSka, rozlišení, HDR a další současné trendy. Sice žije ve stínu komerčně úspěšnějších dílů, ale to ničemu nevadí. Jedná se o ideální hru na víkend, kterou v pátek večer zapnete a v neděli odpoledne od ní odcházíte s pocitem příjemně stráveného času.