He who is not bold enough
to be stared at from across
the abyss is not bold enough
to stare into it himself.
Tenhle citát jsem zpočátku nepochopil, ale později ve mně začal více rezonovat. Svým způsobem vystihuje celý herní zážitek, který na hráče v Silent Hill čeká.
Já do toho svého naskočil už na začátku roku. Motivovala mě k tomu zejména premiéra tehdy nadcházející filmové adaptace, kterou jsem chtěl poctít návštěvou kina, protože první film patří k mým oblíbeným hororům, ale po všech těch negativních ohlasech jsem si to nakonec rozmyslel. Podívám se na něj až někdy později. Nebýt však jeho, tak upřímně ani nevím, kdy bych se do hry pustil. Dlouho a předlouho se mi na ni nedařilo najít náladu.
Taky jsem musel udělat něco pro mě naprosto nekřesťanského a hru hrát ještě za denního světla, protože ve večerních hodinách jsem bohužel neměl klid. Z toho důvodu jsem měl pocit, že se u mě nedaří navodit tu správnou creepy atmosféru, kterou jsem pociťoval u prvního dílu. Přesto jsem ale rád, že jsem hru už konečně dohrál, i za těchto podmínek. Hrál jsem Enhanced Edici, ale abych si více přiblížil PS2 estetiku, hrál jsem v poměru obrazu 4:3 a ještě v sníženém rozlišení a bylo to moc fajn. Miluju horory s estetikou prvních dvou PlayStationů.
Hra má v rámci žánru kultovní status a je hodně vychvalována jako "nejlepší psychologický horor" a další podobná označení. Má očekávání proto nebyla úplně nízká a po dohrání jsem se nemohl ubránit pocitu jistého zklamání. Hra je v mnoha směrech kvalitní, zejména v příběhu, ale nedokázal se u mě dostavit ten pocit uchvácení, na který jsem celou dobu čekal. Nemá to ani nic společného se stářím hry, koneckonců předešlý díl jsem hodnotil lépe, a to se ve všech směrech jedná o daleko zastaralejší hru.
Zde byla hratelnost logicky upgradována, i když furt staví na stejných principech. Hrála se dobře, avšak ta místy nepřehledná kamera je pro mě už přežitek. Prozkoumávat město mě zde upřímně moc nebavilo, když si kvůli ikonické mlze nevidím pomalu na vlastní krok. Jelikož mám nutkání prošmejdit vždycky všude každý koutek, tak ty obrovské lokace na mě vyvíjely jistý tlak (ne kvůli strachu), že jsem potom byl rád za každou uzavřenější lokaci. Ty mě bavily daleko více, probíhala v nich klasická explorace a řešení hádanek pro postup vpřed.
Hádanky byly super a nejedna mi dala zabrat, ale přišlo mi, že jich ve finále tolik nebylo. Hrál jsem na obtížnosti NORMAL / NORMAL (myšleno v souvislosti "protivníci" / "hádanky"). Zajímalo mě, jak moc se hádanky budou v závislosti na obtížnosti lišit. Po několika dnech po dohrání jsem se rozhodl pro druhý průchod, tentokrát na zvýšené obtížnosti HARD / HARD.
Musím pochválit, že hádanky jsou daleko kryptičtější a nemají ani stejná řešení jako na předešlé obtížnosti. Jedná se však pouze o pár hádanek, ale i tak mě to dost potěšilo. Explorace a sběr předmětů, včetně jejich kombinování zůstalo beze změn. Všechny jsem je poctivě vyluštil sám na obou obtížnostech. U jedné to však bylo stylem pokus-omyl. Nápovědu jsem si chybně interpretoval a zkusil aplikovat možné řešení, které však nefungovalo, a tak jsem ho lehce škáloval a pak to najednou k mému překvapení vyšlo. Hned jsem si poté vygooglil řešení, abych zjistil, jak jsem na to vlastně "přišel", a ukázalo se, že jsem byl úplně mimo, ale náhodné kombinování nezklamalo!
Nepřátelé byli na normální obtížnosti už tak nesmrtelní, až to bylo někdy otravné. Na těžší obtížnosti byli ještě nesnesitelnější, ale k druhému průchodu jsem dostal motorovku, která mi to značně ulehčila. Stal se z toho takový Silent Hillský Masakr, abych nepřátele nemusel věčně mlátit jen tyčemi nebo na ně plýtvat municí (které za mě bylo až přehršel). Nejlepší zbraní však zůstává… Great Knife :-). Díky této obtížnosti se však ukázaly i malé designérské přešlapy u dvou střetů s bossy. Popíšu je v následujících odstavcích ve spoileru, ať nekazím zážitek nováčkům.
Když Jamese a Mariu v závěrečné části nemocnice Brookhaven v úzkých koridorech nahání Pyramid Head, tak pouhé proběhnutí již nestačí. Maria se na každém rohu zasekává a Pyramid Head ji vždycky doběhne a začne bodat kopím. Vy sice stačíte utéct, ale než stihnete doběhnout k výtahu, tak Maria zemře a dostanete GAME OVER. Musíte hned u první zatáčky počkat, než se PH objeví, a jakmile vás dojde, musíte se postavit mezi něj a Mariu a vyprázdnit do něj celý zásobník, aby zpomalil. Potom trochu odběhnete a později tohle zopakujete u části, kde je okénko ve zdi (nejspíš kvůli tomu tam to okno vůbec je), a pak při troše štěstí už stihnete doběhnout k výtahu… kde se spustí cutscéna, ve které Maria stejně zemře :D. Zde jste trestáni za chyby ostatních NPC, jedno se zasekává u každé zatáčky a druhé se pohybuje moc rychle a má i rychlejší animace útoku.
Druhá výtka se týká souboje s Abstract Daddym. Probíhá v dost malé a úzké místnosti a nemáte moc velkou šanci se vyhnout jeho uchopení. Pokaždé, když vás chytí a vy se z toho vyvlíknete, musíte neprodleně použít lékárničku na uzdravení, aby další úchop nebyl už fatální. Díky pomalým animacím Jamese s těžkými zbraněmi není moc velké časové okénko, kdy byste stihli do protivníka vystřílet víc jak dvě rány a potom mu ještě stihli utéct nebo se vyhnout. On vás mezitím dojde a znovu uchopí. Tento boss se dá pokořit standardní cestou, ale díky tomuto designu je zbytečně frustrující.
Bossfighty celkově nejsou extra nijak nápadité, daly by se popsat slavným tipem ze hry Doom „Shoot at it, until it dies“, ale ono to ve finále moc nevadí. Až na tu výtku výše fungují dobře. Nejlepší je na nich však design samotných monster, včetně řadových nepřátel. Ikonického Pyramid Heada netřeba představovat, na toho museli narazit i nehráči Silent Hillu (a všech MP her, kde vystupuje jako host). Líbila se mi i jeho úloha v příběhu.
Příběh obecně patří k tomu nejlepšímu na hře. Mám rád, když příběhy nebývají konkrétní a musíte si všímat detailů nebo číst mezi řádky. Zde jsem již předem věděl, do čeho vlastně jdu, protože jsem za ty roky chtě nechtě narazil na spousty spoilerů. Hra je přeci jen dost populární a tenhle rok oslaví svých 25 let, takže se tomu člověk někdy nevyvaruje, ale i tak jsem si ho dokázal užít.
Ze soundtracku od Pana Akiry jsem tentokrát nebyl moc odvařený, ale má to dobré skladby, které skvěle podtrhují atmosféru. Těšil jsem se na svou oblíbenou sirénu, které jsem se zde mockrát nedočkal, ale musím vyzdvihnout, že začala hrát v perfektních momentech, kdy krásně začala pomaličku přeřvávat zrovna hrající skladbu a vytvořilo to pro mě neskutečný pocit neklidu, a tak to má u SH být.
Po prvotním, poměrně rozpačitém průchodu jsem si druhý průchod užil daleko více. Tentokrát jsem se nikde zbytečně nezdržoval, protože jsem si pamatoval co a jak, a předešlých 14 hodin jsem dokázal stáhnout na "pouhých" 8. Využil jsem i předností Enhanced Edice a nastavil si širokoúhlý obraz, včetně lepšího rozlišení a v obou případech se to hrálo stejně dobře. Původně jsem uvažoval o lehce nižším hodnocení, ale druhý zážitek mě přesvědčil, že si to ty zelené barvy zaslouží, a nakonec dávám 80 %. A kdo ví, třeba postupem času hru docením ještě více.
to be stared at from across
the abyss is not bold enough
to stare into it himself.
Tenhle citát jsem zpočátku nepochopil, ale později ve mně začal více rezonovat. Svým způsobem vystihuje celý herní zážitek, který na hráče v Silent Hill čeká.
Já do toho svého naskočil už na začátku roku. Motivovala mě k tomu zejména premiéra tehdy nadcházející filmové adaptace, kterou jsem chtěl poctít návštěvou kina, protože první film patří k mým oblíbeným hororům, ale po všech těch negativních ohlasech jsem si to nakonec rozmyslel. Podívám se na něj až někdy později. Nebýt však jeho, tak upřímně ani nevím, kdy bych se do hry pustil. Dlouho a předlouho se mi na ni nedařilo najít náladu.
Taky jsem musel udělat něco pro mě naprosto nekřesťanského a hru hrát ještě za denního světla, protože ve večerních hodinách jsem bohužel neměl klid. Z toho důvodu jsem měl pocit, že se u mě nedaří navodit tu správnou creepy atmosféru, kterou jsem pociťoval u prvního dílu. Přesto jsem ale rád, že jsem hru už konečně dohrál, i za těchto podmínek. Hrál jsem Enhanced Edici, ale abych si více přiblížil PS2 estetiku, hrál jsem v poměru obrazu 4:3 a ještě v sníženém rozlišení a bylo to moc fajn. Miluju horory s estetikou prvních dvou PlayStationů.
Hra má v rámci žánru kultovní status a je hodně vychvalována jako "nejlepší psychologický horor" a další podobná označení. Má očekávání proto nebyla úplně nízká a po dohrání jsem se nemohl ubránit pocitu jistého zklamání. Hra je v mnoha směrech kvalitní, zejména v příběhu, ale nedokázal se u mě dostavit ten pocit uchvácení, na který jsem celou dobu čekal. Nemá to ani nic společného se stářím hry, koneckonců předešlý díl jsem hodnotil lépe, a to se ve všech směrech jedná o daleko zastaralejší hru.
Zde byla hratelnost logicky upgradována, i když furt staví na stejných principech. Hrála se dobře, avšak ta místy nepřehledná kamera je pro mě už přežitek. Prozkoumávat město mě zde upřímně moc nebavilo, když si kvůli ikonické mlze nevidím pomalu na vlastní krok. Jelikož mám nutkání prošmejdit vždycky všude každý koutek, tak ty obrovské lokace na mě vyvíjely jistý tlak (ne kvůli strachu), že jsem potom byl rád za každou uzavřenější lokaci. Ty mě bavily daleko více, probíhala v nich klasická explorace a řešení hádanek pro postup vpřed.
Hádanky byly super a nejedna mi dala zabrat, ale přišlo mi, že jich ve finále tolik nebylo. Hrál jsem na obtížnosti NORMAL / NORMAL (myšleno v souvislosti "protivníci" / "hádanky"). Zajímalo mě, jak moc se hádanky budou v závislosti na obtížnosti lišit. Po několika dnech po dohrání jsem se rozhodl pro druhý průchod, tentokrát na zvýšené obtížnosti HARD / HARD.
Musím pochválit, že hádanky jsou daleko kryptičtější a nemají ani stejná řešení jako na předešlé obtížnosti. Jedná se však pouze o pár hádanek, ale i tak mě to dost potěšilo. Explorace a sběr předmětů, včetně jejich kombinování zůstalo beze změn. Všechny jsem je poctivě vyluštil sám na obou obtížnostech. U jedné to však bylo stylem pokus-omyl. Nápovědu jsem si chybně interpretoval a zkusil aplikovat možné řešení, které však nefungovalo, a tak jsem ho lehce škáloval a pak to najednou k mému překvapení vyšlo. Hned jsem si poté vygooglil řešení, abych zjistil, jak jsem na to vlastně "přišel", a ukázalo se, že jsem byl úplně mimo, ale náhodné kombinování nezklamalo!
Nepřátelé byli na normální obtížnosti už tak nesmrtelní, až to bylo někdy otravné. Na těžší obtížnosti byli ještě nesnesitelnější, ale k druhému průchodu jsem dostal motorovku, která mi to značně ulehčila. Stal se z toho takový Silent Hillský Masakr, abych nepřátele nemusel věčně mlátit jen tyčemi nebo na ně plýtvat municí (které za mě bylo až přehršel). Nejlepší zbraní však zůstává… Great Knife :-). Díky této obtížnosti se však ukázaly i malé designérské přešlapy u dvou střetů s bossy. Popíšu je v následujících odstavcích ve spoileru, ať nekazím zážitek nováčkům.
Když Jamese a Mariu v závěrečné části nemocnice Brookhaven v úzkých koridorech nahání Pyramid Head, tak pouhé proběhnutí již nestačí. Maria se na každém rohu zasekává a Pyramid Head ji vždycky doběhne a začne bodat kopím. Vy sice stačíte utéct, ale než stihnete doběhnout k výtahu, tak Maria zemře a dostanete GAME OVER. Musíte hned u první zatáčky počkat, než se PH objeví, a jakmile vás dojde, musíte se postavit mezi něj a Mariu a vyprázdnit do něj celý zásobník, aby zpomalil. Potom trochu odběhnete a později tohle zopakujete u části, kde je okénko ve zdi (nejspíš kvůli tomu tam to okno vůbec je), a pak při troše štěstí už stihnete doběhnout k výtahu… kde se spustí cutscéna, ve které Maria stejně zemře :D. Zde jste trestáni za chyby ostatních NPC, jedno se zasekává u každé zatáčky a druhé se pohybuje moc rychle a má i rychlejší animace útoku.
Druhá výtka se týká souboje s Abstract Daddym. Probíhá v dost malé a úzké místnosti a nemáte moc velkou šanci se vyhnout jeho uchopení. Pokaždé, když vás chytí a vy se z toho vyvlíknete, musíte neprodleně použít lékárničku na uzdravení, aby další úchop nebyl už fatální. Díky pomalým animacím Jamese s těžkými zbraněmi není moc velké časové okénko, kdy byste stihli do protivníka vystřílet víc jak dvě rány a potom mu ještě stihli utéct nebo se vyhnout. On vás mezitím dojde a znovu uchopí. Tento boss se dá pokořit standardní cestou, ale díky tomuto designu je zbytečně frustrující.
Bossfighty celkově nejsou extra nijak nápadité, daly by se popsat slavným tipem ze hry Doom „Shoot at it, until it dies“, ale ono to ve finále moc nevadí. Až na tu výtku výše fungují dobře. Nejlepší je na nich však design samotných monster, včetně řadových nepřátel. Ikonického Pyramid Heada netřeba představovat, na toho museli narazit i nehráči Silent Hillu (a všech MP her, kde vystupuje jako host). Líbila se mi i jeho úloha v příběhu.
Příběh obecně patří k tomu nejlepšímu na hře. Mám rád, když příběhy nebývají konkrétní a musíte si všímat detailů nebo číst mezi řádky. Zde jsem již předem věděl, do čeho vlastně jdu, protože jsem za ty roky chtě nechtě narazil na spousty spoilerů. Hra je přeci jen dost populární a tenhle rok oslaví svých 25 let, takže se tomu člověk někdy nevyvaruje, ale i tak jsem si ho dokázal užít.
Ze soundtracku od Pana Akiry jsem tentokrát nebyl moc odvařený, ale má to dobré skladby, které skvěle podtrhují atmosféru. Těšil jsem se na svou oblíbenou sirénu, které jsem se zde mockrát nedočkal, ale musím vyzdvihnout, že začala hrát v perfektních momentech, kdy krásně začala pomaličku přeřvávat zrovna hrající skladbu a vytvořilo to pro mě neskutečný pocit neklidu, a tak to má u SH být.
Po prvotním, poměrně rozpačitém průchodu jsem si druhý průchod užil daleko více. Tentokrát jsem se nikde zbytečně nezdržoval, protože jsem si pamatoval co a jak, a předešlých 14 hodin jsem dokázal stáhnout na "pouhých" 8. Využil jsem i předností Enhanced Edice a nastavil si širokoúhlý obraz, včetně lepšího rozlišení a v obou případech se to hrálo stejně dobře. Původně jsem uvažoval o lehce nižším hodnocení, ale druhý zážitek mě přesvědčil, že si to ty zelené barvy zaslouží, a nakonec dávám 80 %. A kdo ví, třeba postupem času hru docením ještě více.
Silent Hill 2