Ori, do daleka bílou barvou svítící lasička na steroidech - tak by se v kostce dala popsat hlavní postava pokračování Metroidvania skákačky. Ovšem tam, kde předchozí díl představoval spíše komornější zážitek, je zde předkládán hlubší příběh, točící se kolem samotné entity Oriho, z počátku hnaného za záchranou sovího kamaráda Ku. Oba hrdinové se společně (a nechtěně) dostávají do nového lesa Niwen (ne nepodobnému domovskému lesu Nibel). Zde je před hráče postaven nelehký úkol boje proti temnotě prostupující zdejší kraj a konečné porážce herní nemesis Shrieka.

Dobrodružnou výpravu je potřeba zvládat pomocí všech známých (jako mávnutím kouzelného proutku je Ori zcela zapomněl) i nových vlastností, což mi z počátku dělalo nemalé problémy. Skilly je nutné namapovat na tlačítka gamepadu, vždy však pouze tři. Řešil jsem to tak, že jsem si nechával vždy dva stejné (boj na blízko a léčení) a třetí měnil podle potřeby a místa výskytu. A že těch nádherně ztvárněných lokací nebylo zrovna málo. Hráč se pohybuje v různorodých lokalitách, od různých zatopených míst, lákajících ke koupání, až po temná pavoučí doupata, kde ani samotné světlo Oriho nestačí, od větrných a zasněžených vrcholků hor, až po samotné srdce Stromu lesa Niwen.

S velkým povděkem jsem kvitoval také to, že je les o dost živější, než v předchozím případě. Jsou zde nejen protivníci, ale i stvoření zvané Moki, kterým je možné pomoci při nepovinných úkolech. Za jejich splnění lze získat odměnu, sloužící k nákupu map a různých vylepšení.

Samotná hratelnost je tuhá, ale v podstatě stejná jako v prvním díle. Je k hráči shovívavá, netrestá ho a nenutí být akurátní na tisícinu vteřiny nebo na milimetr přesného stisknutí tlačítka. Dává možnost k opravě a nevyvolává frustraci z opakování stejné lokace do zblbnutí. Co naopak z mého pohledu malinko ubíralo tempu, to bylo procházení některých lokací křížem krážem za neustálého respawningu nepřátel, i když k vyčištění od temnoty a porážce levelového bosse již dávno došlo.