Italové možná umí hrát fotbal a připravovat skvělou pizzu, těstoviny nebo zmrzlinu, ale až na pár výjimek rozhodně neumí tvořit kvalitní hry a především to platí pro adventury. Už mám něco odehráno, ale mnohokrát jsem se nesetkal s tím, že by nějaká hra z tohoto žánru, za níž vývojáři požadují peníze, byla až tak špatná. Vůbec se nedivím, že se u nás Zrada a víra musela prodávat v setu s Alternativou, protože netuším, kdo by si ji samostatně koupil. Už samotná Alternativa za moc nestála, ale že na tom bude Belief & Betrayal ještě hůře, mě ani ve snu nenapadlo.

Je zde špatně snad úplně všechno od nezajímavého příběhu přes příšerné vtípky hlavního protagonisty až po otřesné technické zpracování zahrnující grafiku, zvuk, ale třeba i hudbu. Často jsem také nevěděl, co mám dělat a hra mi nijak nenapověděla. Musel jsem tedy zkoušet všechno na všechno, což bylo spolu s nutností postav komentovat každou kombinaci opravdu nezáživné.

Ve většině lokací je jen pár aktivních míst a mnohdy jsou tyto body úplně k ničemu. Vůbec také nechápu, proč předměty po použití z inventáře téměř nikdy nezmizí a v poslední kapitole tak měl Jonathan u sebe asi dvacet věcí, z nichž použil tak pět. Mezi nimi byly i takové, které nepoužil za celou dobu ani jednou. K čemu byla láhev vína nebo konzerva s tuňákem vážně netuším.

Co hře mohu přičíst k dobru? Dá se hrát a dohrát i na moderních systémech a je tu pár jednoduchých hlavolamů, které jsou však většinou na jedno brdo. A jednou jsem se vlastně i od srdce zasmál, když mi jeden z hlavních protagonistů doporučil, abych knihovnu neplnil knížkami, ale DVD. Itálie mě hodně zklamala a příště se budu pořádně rozmýšlet, zda zkusím nějakou další hru z této destinace.