Horses je hra, která se do širšího povědomí nedostala skrze masivní marketing ani žebříčky prodejů, ale skrze kontroverzi a otázky, které kolem sebe zanechala. Krátce před vydáním byla odmítnuta k distribuci na Steamu a následně i na Epic Games Store, což okamžitě otevřelo debatu o hranicích obsahu, cenzuře a roli digitálních platforem. Přesto by byla chyba vnímat Horses primárně prizmatem tohoto rozhodnutí. Nejde o provokaci pro provokaci ani o snahu šokovat za každou cenu, ale o pokus převést do herní formy témata a obrazy, které jsou běžnou součástí literatury a artového filmu, zatímco ve videohrách se objevují jen výjimečně; a často v mnohem lacinější, exploatační podobě.

Formálně hra připomíná spíše komorní arthouse snímek než tradiční adventuru. Černobílé zpracování evokuje díla jako Mundaun nebo The Lost Crown: A Ghost-Hunting Adventure, zatímco práce s obrazem, statickými záběry a titulky místo dialogů odkazuje k poetice němého filmu. Inspirace evropskou filmovou avantgardou je zřejmá a lze cítit chladnou, odtažitou, estetiku Pasoliniho (Salò aneb 120 dní Sodomy) nebo Lanthimose (Dogtooth), kde násilí a sexualita nejsou samoúčelné, ale slouží jako prostředek k demontáži moci, hierarchie a společenských rolí. Horses pracuje s nepohodlím hráče záměrně a systematicky, nikoli jako s efektem, ale jako s nástrojem výpovědi.

Hratelnost je úmyslně strohá a sevřená. V průběhu zhruba dvou až tří hodin hráč plní sérii úkolů, které zpočátku působí banálně až rutinně, aby se postupně začaly posouvat k něčemu znepokojivějšímu. Struktura je přitom velmi přesná: jednoduchý úvod, narůstající napětí a jasně vymezený závěr, který se nesnaží šokovat pointou, ale uzavřít téma. Právě tato kontrola nad tempem a rozsahem je jednou z nejsilnějších stránek hry: Horses ví, kdy skončit, a nenechává motivy vyhnít ani se zbytečně neopakovat. A to je z mé zkušenosti vzácné, zvláště ve světě her.

Zápletka samotná pak tematizuje odlidštění, kontrolu těla a násilí institucionalizované jako norma. To jsou motivy, které jsou ve filmu a literatuře zpracovávány desítky let, ale herní médium se jim většinou vyhýbá, případně je redukuje na povrchní šok či pornografii. Horses se této pasti vyhýbá tím, že zůstává distancované, stylizované a místy až chladně analytické. Nevnucuje emoce, nevysvětluje, neomlouvá a pouze vystavuje hráče situacím a nechává ho, aby si jejich význam poskládal sám.

Horses je možná nepohodlné, místy těžko stravitelné dílo, které však ukazuje, že videohry mohou pracovat s dospělými tématy stejně vážně a zodpovědně jako jiné umělecké formy. Není první (aneb tvorba z 90. let jako Harvester nebo DreamWeb) ani poslední, ale v rámci současné indie tvorby je určitou raritou. Zvláště když funguje i jako videohra a design je zvládnut lépe, než u konkurenečních, a více tradičních, 3D adventur.

Rok 2026 je rokem koně, tak si svého vyberte. Bude to modrá pilulka nebo ta červená?