"Trojka je má nejoblíbenější Mafia" - Neřekl nikdy nikdo. Přesto to zase taková bezbřehá žumpa (jak se zejména česká komunita hráčů často tváří) podle mne není.
Na trojce nejvíc zabolí ten brutálně udupaný potenciál. V Hangar 13 vytvořili velmi solidní hru, jen ji potom nesmyslně obalili kupou zbytečných sraček. Výsledkem je nekonzistentní zážitek s neustálými propady tempa. Pro představu, dohrát Mafii 3 se všemi DLC (doporučuji si jimi hlavní hru "ředit") mi ukouslo více času, než kolik jsem letos strávil při poměrně poctivém průchodu GTA V. Dobrou polovinu hry však tvoří k uzoufání stereotypní vata.
Vše přitom začíná více než obstojně. Příběh se rozjíždí, Clay je oproti původním obavám vyloženě povedená postava a scéna zrady, ke které hrají Rolling Stones a jejich Paint It, Black je absolutní nirvána (uvedenou skladbu s tím budu mít spojenou navždy). Vlastně i čištění prvních pár čtvrtí ujde... než však pochopíte, že přesně tohle a nic jiného po vás budou chtít autoři po dalších pár desítek hodin. Ach jo.
Hra tak brzy upadne do takřka neměnné smyčky, kterou je potřeba ještě osmkrát zopakovat. Návštěva kontaktů v nové čtvrti, odhalení cílů kšeftu, narušení kšeftu, poprava/naverbování šéfa. Vždy x2. Po tomto stále stejném martýriu přichází na scénu jedna (v lepším případě dvě) smysluplnější příběhové mise a pak, hádáte správně, to stejné jen o jeden most dál. Tvůrci si neměnnou mantrou spolehlivě podkopávají nohy a ve chvíli, kdy se konečně dostanete k tomu zajímavějšímu obsahu, už máte neustálého střílení zástupů nepřátel stejně plné zuby a tak nemají zajímavější momenty zdaleka takový dopad, jak by mohly. Zdejší sebranka padouchů je přitom pestrá a řádně slizká. Autoři každému však věnují jen jednu či dvě (velmi povedené) cutscény a místo zevrubného seznámení se zajímavým grázlem se musíme zahazovat s jejich generickými pohůnky.
To, jakým způsobem se tvůrci rozhodli hratelnost prezentovat, je skoro až trestuhodné, protože většina důležitých věcí v Mafii obstojně funguje. Střílení je vcelku uspokojivé (hlavně po přidání možnosti zpomalení času). Zbraní je slušné množství a jízda v módu simulace má také něco do sebe. New Bordeux má velmi slušnou atmosféru a nabízí i řadu pestrých míst jako jsou místní lázně, rozsáhlý supermarket (kde se obchoduje se vším možným, mrk mrk) či luxusní hanbinec.
Největší podíl na solidní atmosféře má však naprosto famózní dobový soundtrack (10/10!). V Hangar 13 sesbírali snad všechny ikonické skladby ze 60. let a prohánění sporťákem po ulicích města za doprovodu (nejen) Johnnyho Cashe dokáže bavit dlouhé hodiny. Výborný je i dabing a i díky němu budu na některé postavy dlouho vzpomínat (ač ne vždy v dobrém, samozřejmě). I zde však platí, že by každá z postav mohla dostat daleko více prostoru na úkor nudné vaty.
U konce komentáře se však vrátíme opět na zem a budu znovu nadávat. Mafia i po letech bojuje s poměrně závažnými bugy. Osobně mne nejvíce znechutily rozbité trofeje (většinu kumulativních je potřeba zvládnout na jeden zátah bez vypnutí hry) a gamebreaking bugy, kdy se hra i po opakovaných restartech odmítala načíst. Jednou pomohlo odpojení konzole z elektrické sítě, podruhé jsem musel složitě mazat uložené pozice a hrát kus znovu.
Mafie 3 tak mohla být i přes dost odlišné zasazení (a hlavního hrdinu) naprosto důstojným dílem série. Vzhledem k nenapravitelným kiksům v hratelností smyčce se však naopak zapsala jako její dno. Přes jasné výtky však půjdu trochu proti proudu, jelikož má podle mě smysl Lincolnovu cestu za pomstou podstoupit. Někde v tom svinstvu se totiž slušná hra přeci jen schovává.
Na trojce nejvíc zabolí ten brutálně udupaný potenciál. V Hangar 13 vytvořili velmi solidní hru, jen ji potom nesmyslně obalili kupou zbytečných sraček. Výsledkem je nekonzistentní zážitek s neustálými propady tempa. Pro představu, dohrát Mafii 3 se všemi DLC (doporučuji si jimi hlavní hru "ředit") mi ukouslo více času, než kolik jsem letos strávil při poměrně poctivém průchodu GTA V. Dobrou polovinu hry však tvoří k uzoufání stereotypní vata.
Vše přitom začíná více než obstojně. Příběh se rozjíždí, Clay je oproti původním obavám vyloženě povedená postava a scéna zrady, ke které hrají Rolling Stones a jejich Paint It, Black je absolutní nirvána (uvedenou skladbu s tím budu mít spojenou navždy). Vlastně i čištění prvních pár čtvrtí ujde... než však pochopíte, že přesně tohle a nic jiného po vás budou chtít autoři po dalších pár desítek hodin. Ach jo.
Hra tak brzy upadne do takřka neměnné smyčky, kterou je potřeba ještě osmkrát zopakovat. Návštěva kontaktů v nové čtvrti, odhalení cílů kšeftu, narušení kšeftu, poprava/naverbování šéfa. Vždy x2. Po tomto stále stejném martýriu přichází na scénu jedna (v lepším případě dvě) smysluplnější příběhové mise a pak, hádáte správně, to stejné jen o jeden most dál. Tvůrci si neměnnou mantrou spolehlivě podkopávají nohy a ve chvíli, kdy se konečně dostanete k tomu zajímavějšímu obsahu, už máte neustálého střílení zástupů nepřátel stejně plné zuby a tak nemají zajímavější momenty zdaleka takový dopad, jak by mohly. Zdejší sebranka padouchů je přitom pestrá a řádně slizká. Autoři každému však věnují jen jednu či dvě (velmi povedené) cutscény a místo zevrubného seznámení se zajímavým grázlem se musíme zahazovat s jejich generickými pohůnky.
To, jakým způsobem se tvůrci rozhodli hratelnost prezentovat, je skoro až trestuhodné, protože většina důležitých věcí v Mafii obstojně funguje. Střílení je vcelku uspokojivé (hlavně po přidání možnosti zpomalení času). Zbraní je slušné množství a jízda v módu simulace má také něco do sebe. New Bordeux má velmi slušnou atmosféru a nabízí i řadu pestrých míst jako jsou místní lázně, rozsáhlý supermarket (kde se obchoduje se vším možným, mrk mrk) či luxusní hanbinec.
Největší podíl na solidní atmosféře má však naprosto famózní dobový soundtrack (10/10!). V Hangar 13 sesbírali snad všechny ikonické skladby ze 60. let a prohánění sporťákem po ulicích města za doprovodu (nejen) Johnnyho Cashe dokáže bavit dlouhé hodiny. Výborný je i dabing a i díky němu budu na některé postavy dlouho vzpomínat (ač ne vždy v dobrém, samozřejmě). I zde však platí, že by každá z postav mohla dostat daleko více prostoru na úkor nudné vaty.
U konce komentáře se však vrátíme opět na zem a budu znovu nadávat. Mafia i po letech bojuje s poměrně závažnými bugy. Osobně mne nejvíce znechutily rozbité trofeje (většinu kumulativních je potřeba zvládnout na jeden zátah bez vypnutí hry) a gamebreaking bugy, kdy se hra i po opakovaných restartech odmítala načíst. Jednou pomohlo odpojení konzole z elektrické sítě, podruhé jsem musel složitě mazat uložené pozice a hrát kus znovu.
Mafie 3 tak mohla být i přes dost odlišné zasazení (a hlavního hrdinu) naprosto důstojným dílem série. Vzhledem k nenapravitelným kiksům v hratelností smyčce se však naopak zapsala jako její dno. Přes jasné výtky však půjdu trochu proti proudu, jelikož má podle mě smysl Lincolnovu cestu za pomstou podstoupit. Někde v tom svinstvu se totiž slušná hra přeci jen schovává.
NieR: Automata
Pro: Úžasný dobový soundtrack; dabing; atmosféra; Lincoln Clay a některé další postavy; slušný soubojový systém i jízdní model; systém vylepšení; sem tam povedená příběhová mise; dobrý DLC obsah; cutscény; obří cecky v Playboyích :)
Proti: Zoufale stereotypní smyčka hratelnosti, což spolehlivě zabíjí většinu kladů; bugy; postavy mají málo prostoru