Dlouho jsem přemýšlel, jak přesně vystihnout své pocity ohledně Alana Wake 2. Dlouho jsem totiž nedokázal najít vhodná slova. Nakonec jsem se rozhodl vynechat podrobnosti o herních mechanikách, soubojích a dalších bodech, které už vystihli ostatní. Zaměřím se na to hlavní.

V angličtině existuje fráze „you can’t go home“. V podstatě znamená, že ať se snažíme sebevíc, nemůžeme se vrátit na místo ze své minulosti a mít stejnou zkušenost - protože my i to místo jsme se změnili.

Alan Wake je, jak jsem si později uvědomil, takový domov pro mě. Ta hra má naprosto jedinečné místo v mém srdci. Uvědomil jsem si, že to byla moje úplně první hra na Steamu a zcela jistě jedna z mých prvních AAA hororovek.

Vždycky to pro mě byl naprosto výjimečný videoherní zážitek. Já - člověk, který část života trpěl silnou nyktofobií -- jsem miloval každý moment. Samotný příběh, záhada ve stylu Twin Peaks, nebyl přehnaný; člověk o tom mohl přemýšlet, všímat si detailů a nechat se jen unášet tím zážitkem klasického hororu.

A tady to začíná. Alan Wake 2 je naprosto fantastická hra. Ale už to není Alan Wake. Není to klasický horor. Budu upřímný - obavy z vývoje ve mně vzbudil už Control, kde bylo jasné, jakým směrem se to ubírá. Alan Wake 2 to jen dovršil. Už se nepohybujeme mezi světlem a tmou, mezi záhadou konceptů a jezerem, které je dovede probudit. Tady jsme ve šílenství Remedy multiversa.

A ono je to dobré. Funguje to. To, o co se Remedy příběhově snaží, je dobré - jen to prostě už není Alan Wake. You can’t go home.